5. den

Hluboká - Písek

 

 Další ráno bylo velmi šedivé. Nejen, že nám bylo všem špatně, ale i obloha byla zatažená a začínalo pršet. Hurá do hospody, pivo a kafe na spravení a potom se ploužíme do Písku. Šimon každou chvíli kontroluje zadní ráfek, který už je v katastrofálním stavu. Od rána máme najeto 60 km a věž na náměstí v Písku je už na dohled. Tam má Šimon v plánu provést výplet zadního kola. Vidím to tak na 4 hodiny práce. Už jednou si vyplétal sám zadní kolo, to je to, na kterém tady přijel a které zkolabovalo. Tak doufám, že neudělá stejnou chybu a nebude ty špice příliš utahovat. Taky teď má kvalitnější ráfek, kalíškovaný. Lidé na náměstí kolem nás chodí, myslí si, že jsme nějaká atrakce, a kdybychom měli sebou klobouk tak možná, že bychom i něco vydělali.
    Konečně je Šimon hotový, tak jdeme hledat zbytek výpravy po hospodách, ve čtvrté jsme je našli. Marek se zbytkem výpravy už nesedí a baví dva kluky vedle u stolu. Ti ho kupodivu poslouchají a jsou klidní, asi proto, že to jsou Angličané. Našinci už by s ním dávno vyběhli, ti dva se usmívají a myslí si svoje a Marek je rád, že ho konečně někdo poslouchá. Po setmění si hledáme místo na bivak. Šimon a já jsme ulehli v altánku v městském parku pod střechou, jelikož je zataženo a možná v noci sprchne. Zbytek výpravy má obavy z policajtů a raději si našli místo pod hradbami na louce, což se jim nevyplatí a v noci všichni zmoknou. My dva spíme v suchu, až na občasné opozdilé opilce máme klid a královské spaní až do rána.

6. den

Písek - Zvůle

 

*/ - Tento počet kilometrů platí jen pro dvojici Šimon a já, zbytek výpravy měl nižší počet ujetých kilometrů.

 Po snídani se rozdělujeme, Šimon s opraveným kolem a já pokračujeme na Orlík, potom přes Tábor, Soběslav do Jindřichova Hradce a zbytek jede přímo do Jindřichova Hradce přes Týn nad Vltavou. Za Hradcem budeme pokračovat spolu přes Kunžák do nedalekého, v roce 1996 málo známého kempu Zvůle. Po cestě v Hradci jsme potkali cyklistu, který jede nonstop z Mariánských Lázní a má za sebou 250 km. To byl tenkrát pro nás opravdový cyklošílenec.
    V kempu Zvůle je restaurace ve vojenském stanu, kde jsou na štěrku postaveny lavice a výčep. Jen kulečník má dřevenou podsadu. Kola si opíráme o stěnu stanu a zábava je v plném proudu. Místní pořádají soutěž v přetlačování rukou. My jsme poslali do soutěže našeho černého koně natěrače Vencu. Zase všechny porazil a zelené se nám jen hrnou. Potom někdo hodil do stanu dýmovnici. Všichni utekli ven, jen my Třinečáci sedíme dál a popíjíme v klidu pivo. Jsme zvyklí na horší ovzduší u nás doma, proto jsme opět stoupli u místních v ceně a zelené se opět jen hrnou. Dokonce nás nechali přespat pod kulečníkovým stolem. Bylo by to královské spaní, jen kdyby Venca tolik nechrápal.

7. den

Zvůle - Znojmo

 

*/ - Tento počet kilometrů platí jen pro dvojici Šimon a já, zbytek výpravy měl nižší počet ujetých kilometrů.

 Probudili jsme se do krásného rána a já jsem toho využil a okoupal se v rybníčku, voda byla docela čistá, ale studená. Se Šimonem jsme se těšili na teplý den, protože včera jsme vymrzli v Táboře, když nás chytla pořádná průtrž mračen. Svoji dávku denních kilometrů chceme ukončit ve Znojmě a pojedeme přes Telč, Dačice, Slavonice, Jemnice, Moravské Budějovice a Vranětín.  V městské památkové rezervaci Unesco Slavonice jsme poobědvali a já jsem u jídla našel pod stolem velkého sklípkana. Ti, kteří mě znají už vědí jak zbožňuji pavouky a dovedou si představit, jak jsem se málem podělal strachy.
    Večer jsme byli ubytování v penzionu Hubert v centru Znojma (loni tj. roku 2009 jsem byl na onom místě a penzion už neexistuje). Za slušnou cenu poskytovali parádní ubytování a měli klientelu hlavně z Rakouska. U večeře v penzionu jsme si sdělovali své zážitky z expedice, třeba tu o Markovi: ráno po probuzení v kempu dal pět piv, což byla po včerejší zelené smršti velká odvaha a potom se nadopoval hořčíkovými tabletami. Nečekal na ostatní a se slovy „Uvidíme se ve Znojmě” zmizel všem časovkářským tempem. Kluci ho potom našli ve Znojmě u zeleninového stánku, jak spí opřený o jeho roh a vedle sebe má hromadu slupek od banánu. Tak ho odnesli do penzionu a při tom se mu podívali na tachometr u kola, měl tam tyto hodnoty, ujetá vzdálenost 56 km, průměrnou rychlostí 28 km/h. Není divu, že zkolaboval po pivní a hořčíkové dietě.
    U večeře jsme ho pochválili a on se zeptal Šimona, jestli má u sebe nůž. Skaut Šimon mu ho dal a Marek si s ním začal řezat předloktí se slovy „Šimone ten nůž máš tupý”. Dívali jsme se na něho jako blázni a ostatní hosté v restauraci také. Šimonův nůž sice nebyl z nejostřejších, ale rány mu začaly krvácet a my jsme mu nůž okamžitě vzali, ještě, že se neřezal hluboko. Ubrousky jsme mu osušili rány a odvedli ho na pokoj, kde jsme ho uložili a zamkli. To aby nám neutekl a doufali jsme, že nebude skákat z prvního patra. Chtěli jsme totiž ještě zajít naproti do klubu.
    Večer když jsme vešli do klubu tak se nám protočily údivem oči. Většina stolů byla obsazena mladými, krásnými holkami, které tady měly školení plavkyň už třetí den a chtěly se bavit. Napočítali jsme ženy k mužům v poměru 28:8. Královské tancování, jen Vencova škoda, že se roztancoval až na závěr, kdy už jsme odcházeli na kutě. Museli jsme ho odtáhnout násilím k Markovi na pokoj a nechali si všichni zdát sny o mořských pannách.

8. den

Znojmo - Ždánice

 

*/ - Tento počet kilometrů platí jen pro dvojici Šimon a já, zbytek výpravy měl nižší počet ujetých kilometrů.

 Na tržišti ráno jsme posnídali a rychle opouštěli náměstí. Byla tady regionální televize a dělala anketu mezi občany. Jen Venca měl tu smůlu, protože měl na očích černé brýle, aby nebylo vidět zakalené oči a nezareagoval včas. Reportérka si, ale pěkně naběhla. Na otázku „ Co si prosím myslíte o nedaleké jaderné elektrárně Temelín?” Venca odpověděl „ Paní, já si po včerejšku už nic nemyslím!”. Druhá otázka byla „ A uvědomujete si, jaké nám všem hrozí nebezpečí od jaderných elektráren?”. Venca kontroval „ Nebezpečí číhá všude”. A bylo vymalováno. Pochválili jsme Vencu, že skvěle reprezentoval Třinec a vydali se na cestu. Většina jela na Pohořelice, Velké Němčice do Ždánic, kde byl cíl etapy.
    Šimon a já zase přes Ivančice, Židlochovice, památník bitvy tří císařů u Slavkova, který se nacházel na vršku. Ve sjezdu od památníku nám jedna paní vjela do cesty s autem. Šimon přeletěl přes kapotu a z předního kola měl osmičku. Taktéž měl odřené pravé předloktí, které hodně krvácelo. Já jsem to odnesl jen ohnutým nosičem a roztrženými brašnami. Po dohodě s viníkem nehody, Šimon dostal pětikilo, vycentroval si přední kolo a ošetřil si předloktí, které měl depilované i s kůží. Od této nehody už jezdil opatrněji a náš denní průměr rapidně klesl. Rána Šimona velmi bolela, bylo mi ho líto. Doplazili jsme se do Ždánic, kde už byla zábava v plném proudu. Šimon si vydezinfikoval ránu zelenou a pak už jsme věnovali pozornost jen Dušanovi.
    Praskly mu totiž špice na zadním kole u pastorku, který se snažil sundat, aby je mohl vyměnit. Zadní kolo zapřel řetězem a stahovákem se snažil pastorek povolit. Nešlo to a tak sundal řetěz a omotal ho kolem stolu a zadního kola, konečně se mu to podařilo, ale ruce měl špinavé od šmýru až po předloktí. My jsme mu od stolu fandili a viděli jsme, jak dostává zdravou barvu. Prosil nás, ať mu někdo půjčí velkou hustilku na napumpování jeho horského kola. Nikdo mu nepůjčil a tak byl nucen hustit svou malou dvojpístovou hustilkou. Při jeho zuřivém huštění, šly kolem mladé fotbalistky a začaly ho povzbuzovat. Dušan už nemohl s dechem, 40 startek denně udělá své a holky měly z něho prču, jak se dusil. Bavili jsme se skvěle a nocleh si našli před národním výborem pod zastřešenými obecními vyhláškami. Královské spaní.

9. den

Ždánice - Valašské klobouky

 

*/ - Tento počet kilometrů platí jen pro dvojici Šimon a já, zbytek výpravy měl nižší počet ujetých kilometrů.

 Další naše etapa byla poznamenána Šimonovým úrazem. Počasí nám přálo a sluníčko hřálo, což nebylo ideální na Šimonové odřené předloktí. Museli jsme volit takovou rychlost, aby se nepotil a slaný pot mu nestékal na živou odřeninu. Zase jsme všichni jeli spolu trasu přes Kyjov, Uherské Hradiště, Uherský Brod až do Luhačovic, kde jsme dorazili k večeru.
     Po cestě jsme dělali delší pauzy, což využili někteří z nás k občerstvování pěnivým mokem, proto známá pětice chtěla zůstat v Luhačovicích ještě na pár piv a Šimon a já jsme pokračovali dál. Jeli jsme kopcovitým terénem přes Slavičín až do Valašských Klobouků. Tam jsme narazili na cykloturisty z cestovky, kteří tady měli konečnou etapu a ubytování v místní tělocvičně. Mezi tolika lidmi jsme se ztratili a spali s nimi. Jediné štěstí, že jsme použili zelenou, jako uspávadlo, protože spát společně se čtyřiceti chrápajícími cyklisty, to by byla Opava. Zbytek výpravy, po velkých plánech u piva, nakonec ujel jen 5 km na Luhačovickou přehradu a spali v kempu.

10. den

Valašské Klobouky - Bystřička přehrada

 

*/ - Tento počet kilometrů platí jen pro dvojici Šimon a já, zbytek výpravy měl nižší počet ujetých kilometrů.

 Následující den pokračujeme sami dva po okružní jízdě Valašskem a Slováckem, Lidečko (super skály), Hovězí, Velké Karlovice, Soláň, Pustevny, Rožnov, Valašské Meziříčí a Bystřička, zbytek výpravy jel přímo z Luhačovic přes Vizovice a Vsetín na přehradu Bystřička. Na její hrázi je hotel Klenov, kde byla ten den taneční zábava, a my jsme si domluvili s vedoucím hotelu, že nám kola schovají vzadu v garáži. Bavili jsme se skvěle, viz fotografie č. 49 – 52. K ránu jsme osedlali kola a šli si ustlat na nedalekou pláž. V noci byl déšť, ale nám to nevadilo, protože nás hřál zevnitř alkohol. Někteří z nás nebyli zabalení v igelitových sáčcích, tak zmokli a ti druzí naopak, byli zpocení tak, že to vyšlo nastejno. To bylo královské spaní.

11. den

Bystřička - Třinec Burian

 

 Poslední den jsme jeli nonstop do Třince. Za Valašskou Bystřici ve stoupání na Vidče se nám Venca ztratil. Nechápali jsme jak. Já jsem jel v čele, za mnou Šimon, potom Venca a dále zbytek výpravy. Po sjezdu před Rožnovem pod Radhoštěm jsme jako obvykle na sebe čekali a Venca nikde. Jako jeho starší bratr, jsem se vracel nahoru na kopec, jestli někde nesjel do příkopu. Nenašel jsem ho a tak jsem se vrátil za kluky a ještě jsme na něho půl hodiny čekali. Potom jsme jeli dále a já jsem jen doufal, že se mu nic nestalo a přijede za námi domů. Po dojezdu do Třince Venca už na nás čekal u Buriana a pil třetí pivo. To bylo radosti, že nemusím doma vysvětlovat, že se mi ztratil bratr. Ve stoupání na Vidče Venca špatně odbočil a zajel si až do Zašové, kousek od Valašského Meziříčí a mezi tím co jsme na něho čekali, tak už jel domů. Tak skončil náš výlet v roce 1996.

Něco čísel nakonec

 

                 Nahoru          Zpět na první stranu