9. den - středa 2. 7.

Mladá Vožice - Vranov

Ráno nás budí příjezd autobusů a davy pracujících, kteří spěchají do práce. Otočíme se na druhý bok a provokativně spíme dále. Za chviličku nás budí vrátný KOH-I-NOORKY. „Kluci, paní ředitelka vás prosí, jestli by, jste se nepřesunuli jinde. Demoralizujete totiž naše pracující." Tak jo, co bychom neudělali pro paní ředitelku. Ještě nám mohli donést kávičku. Stejně sluníčko pálí a nám už je ve spacákách docela horko. Po snídani v Mladé Vožici pokračujeme na Pacov a Pelhřimov.
    V Horní Cerekvi uvidím turistickou mapu a na ní hrad Roštejn. Je to na naší trase tak jedem. Bloudíme a bloudíme, nemůžeme ho najít. Kilometry přibývají a my jezdíme po lesích sem a tam. Nakonec jedna stará paní nám ukázala cestu na hrad. Žižka ho nedobyl, protože ho nenašel a my jsme málem skončili stejně. Bylo by to škoda, protože zdejší kastelánka mi učarovala a málem jsem absolvoval dvě prohlídky hradu. Ještě, že Šimon je spořivý a donutil mě pokračovat v naší cestě na Vranov. Teď už nám zbývá jen Telč, Dačice a pak Vranov. Počasí je stále slunečné a my jsme už opálení jak správní Italové z Benátek. Večer dojedeme do kempu pod Bítovem, kde už nás čeká zbytek výpravy. Ti projeli Slovensko a jižní Moravu. Kosí bratři (Josef a Václav), Dušan, Bajvuz, Janek a Koudy. Máme si co vyprávět (jejich zážitky) a zároveň doplňujeme tekutiny po horkém dni.

 

10. den - čtvrtek 3. 7.

Probudili jsme se na kraji kempu Bítov do krásného slunečního dne. Pod širákem se spalo výborně a nás všech sedm cyklistů (Koudy už odjel) čekal odpočinkový den. Dušan, Jožo, Venca, Janek a Bajvuz dostali hlad, tak si sbalili spacáky a šli něco pojíst do restaurace v kempu. Já a Šimon jsme ještě chvíli polehávali a užívali si klidu. Za chvíli vyšlo sluníčko nad les a začalo do nás pražit, tak že jsme také vyrazili na snídani. V restauraci už kluci snídali, jenom Dušan prohlásil: „Hlad je převlečená žízeň!" A poručil si jako vždy pivo. Po druhém kousku nás upozornil: „V pivu jsou všechny potřebné vitamíny a jediné co mému tělu ještě schází, je sůl." Nabral ze solničky hrst soli a nasypal si ji do piva. Krásně mu pěnilo. Když vypil pět piv, prohlásil, že je najezený dosytnosti a tak jsme se šli válet na pláž k vodě.
    Bajvuz, Jožo a Janek si vypůjčili loďku a projížděli se po přehradě. Venca si lehl na pláž, a protože se nechtěl spálit, tak se přikryl spacákem. U břehu ve vodě jsme chladili basu Radegastu, a co Venca vypotil pod spacákem, to ihned doplnil. Kluci na loďce také občas přirazili ke břehu na jedno chlazené. Byla by to pohodička, jenom kdyby tady nebyl ukecaný Dušan. Po pěti pivech nalačno mlel pantem jak kafemlýnek. Nikdo ho už neposlouchal, ale mu to očividně nevadilo a vystačil si sám. Odpoledne se začalo zatahovat a tak kluci rychle vrátili loďku. Báli se bouřky na vodě a hlavně blesků. Rychle jsme sbalili věci a utíkali se schovat do restaurace na krytou terasu. Taktak jsme to stihli. Přišla taková průtrž mračen, že v kempu plavaly stany. Bavili jsme se ukryti před deštěm pozorováním, jak jsou na tom Češi s emancipací. Přijela stará stovka škodovka a zatím co dva muži seděli v suchu v autě, tak manželky stavěli v dešti stan. Mračna se přehnala a zase svítí sluníčko. Dneska, ale budeme spát raději pod střechou. Zítra nás čeká rozloučení, já se Šimonem a kosíma bratry jedeme domů. Zbytek tady ještě zůstává jeden den.

 

11. den - pátek 4. 7.

Ráno nemusíme budit kosí bratry, už jsou vzhůru, protože celou noc nespali. Pořád se v noci budili a starali se, jak s námi pojedou, jestli budou s námi stačit šlapat do pedálu. To jsme nevěděli se Šimonem, že máme takovou pověst borců! Jožko, dokonce den před tím večer dostal předstartovní horečku a musel to zajíst acylpyrinem. Proto jsme se Šimonem domluvili, že je nebudeme stresovat a nebudou závodit s námi, ale mezi sebou. A my jim budeme dělat trenéry. Já jsem si vybral Jožku a Šimon zase Vencu. Tak vyjíždíme směrem na Moravské Budějovice, potom Dalešice, Kuřim a Blansko. Jakýkoliv kopeček si vychutnáváme v nové roli trenérů. Každý jede vedle svého svěřence a mohutně ho povzbuzuje. „ Makej, makej, nebuď sračka a buď nahoře první!" To jsme zvědavi, jak dlouho tu buzeraci vydrží? Vydrželo jim to do Kuřimi a pak se vzbouřili, když viděli ty kopce směrem do Blanska. Odmítli přes ně jet a tak si jedou už spolu po hlavní silnici a jen Šimon se mnou pokračuje přes vršky směrem na Blansko. Tam si dáme někde společný oběd.
    Avšak odpoledne je se Šimonem marně hledáme po celém Blansku. Není to velké město a stejně nejsou k nalezení. Mobily ještě neexistují a tak nemáme o nich žádné zprávy. Šimon stejně už má hlad, tak nesdílí mou starost o mé bratry. Snad se jim nic nestalo. Po obědě je vyrážíme hledat po další domluvené trase směrem na propast Macochu. K večeru tam přijedeme a ejhle! Kosáci jsou už tady a v klidu popíjejí pivánko. Mě spadl kámen ze srdce a ze samé radosti jsem koupil na shledání láhev zelené. Přišla další průtž mračen, nám to stejně nevadí, jsme pod střechou a nic nám nechybí. Denní dávku kilometrů máme splněnou a na hledání noclehu je čas. Tu láhev zelené jsme čtyřikrát otočili, a i když už je restaurace zavřená, tak sedíme na okraji Macochy a pijeme pivánka, co jsme si koupili u hostinského do foroty. Je po dešti a pozorujeme super západ slunce. Schválně, komupak s vás se poštěstilo provést perfektní čuryho oblouk, přímo do propasti Macocha?! Potom si už toho moc nepamatuji, jen to, že jsem často padal z kola při sjíždění kopce do Jedovnice. Tam jsme zabivakovali na autobusové zastávce v centru obce a odebrali se do říše snů.

 

12. den - sobota 5. 7.

V pět ráno nás budí hlasy lidí, co bohužel musí jít do práce a postávají před zastávkou, jelikož uvnitř máme zabraná místa my. V hlavě mi sice hučí po zelené, ale automaticky počítám naše kola, jestli jsou všechna. Jedno, druhé, třetí a to čtvrté žluté bez omotávek. Tak to jsem si oddychl. Máme na čem pokračovat domů, ale něco mi nesedí. Kola jsou čtyři a spacáky jenom tři! „Kluci, vstávejte, Šimon se ztratil!" „Neřvi tak po ránu, prosím tě, je o zastávku výše“, mumlají Kosáci ze spacáku. To jsem si oddych. Včera se ztratili oni a teď ještě Šimon. Za chvíli přišel k nám a vysvětloval: „Kosácí tak chrápali, že jsem nemohl usnout a hledal nový nocleh." Zajímavé, že já jsem Kosáky neslyšel chrápat, asi jsem měl zelenou narkózu. Počasí se definitivně pokazilo a nad námi visí těžké olověné mraky. Tak rychle do sedel než začne pršet. Před námi je stoupání na Drahanskou vrchovinu, kde se mi konečně podařilo dostat poslední zbytek zelené z krve. Parádní sjezd na Plumov a před Prostějovem nás už dostihl jemný deštík.
Venca navštívil v Prostějově cykloservis na náměstí a dotáhl si povolené hlavové složení. Do Přerova vedou dvě cesty, jedna přes Brodek u Přerova a druhá přes Troubky. Šimon a já jedeme tou druhou, Kosáci přes Brodek. Sraz je v Přerově a do Bystřice pod Hostýnem už pokračujeme spolu. Při projíždění Troubkami netušíme, jaké drama se tady odehraje za pár dní.
    Za Bystřici pod Hostýnem se zase rozdělujeme, Kosáci jedou po normální cestě do Valmezu (Valašské Meziříčí), a my si vystoupáme s potěšením na Tesák, pokračujeme na Troják a sjedeme do Ratiboře. To celé absolvujeme v mírném dešti, který se pomaličku stupňuje. Do Bystřičky, kde máme sraz s Kosákama, přijíždíme celí promočení a tak se zahříváme v restauraci grogem. Déšť neustává, máme ale zajištěný nocleh u mého strejdy, který bydlí nedaleko směrem na přehradu Bystřička. Po zahřátí několika grogy vyrážíme na cestu.
    Je už tma, pouliční osvětlení nesvítí, oblohu křižují blesky a silně prší, ještě, že znám cestu. Byl jsem tady nedávno na návštěvě. Kousíček od rodinného domku mého strejdy Luboše je přes cestu můstek, který je totálně pod vodou. Není vidět kde je cesta a kde je příkopa. Kluci odmítají jet dále a tak je musím přesvědčit, ať jedou těsně v mých stopách. Do toho začaly houkat sirény v nedaleké hasičské zbrojnici. „Doufám, že se neprotrhla hráz na přehradě, protože jsme v údolíčku pod hrází!“ Tuto myšlenku jsem si raději nechal pro sebe, nechci strašit kluky.
    Konečně jsme u strejdy a jako náhodou je tady další strejda Ivo, který dorazil z Loun. Přivezl si sebou plný sud Louňského ležáku, který se chladí ve sklepě. Strejda nás prosí, jestli bychom mu nepomohli vystěhovat sklep, má totiž strach, že se mu do sklepa začne tlačit spodní voda. Po práci si pochutnáváme na dobrém pivečku a pozorujeme stoupající vodu ve sklepě. Já a Kosácí jsme už unaveni a tak jdeme brzo na kutě. Kosácí spí v síni ve svých spacácích, já v kuchyni u pece a na půl ucha poslouchám Šimonovo vyprávění o našich výpravách. Má věrného posluchače, mou mladou sestřenici a sám se divím, co jsme to jenom všechno zažili. Dobře se to poslouchá, i když se Šimonovo vyprávění někdy rozchází s realitou. K ránu se konečně Šimon unavil a usnul. Déšť neustává a ve sklepě je už metr a půl vody! Dobrou noc.

 

13. den - neděle 6. 7.

A stále prší, ještě že nám domů zbývá už jen 80 kilometrů a máme na to celý den. Rozloučíme se, se strejdou a jedem nahoru na přehradu Bystřička. Z kopců se valí voda a podemílá krajnici, proto jedeme pomalu a vždy když nám je už zima, tak zastavíme na čajíček s rumem a teplou česnekačku. Konečně jsme doma a zakončíme náš tour tradičně v restauraci Burian v Třinci. Vzpomínáme na zbytek výpravy, jak asi cestují v té slotě? Ve zprávách už hlásí, že voda podemlela trať mezi Olomoucí a Ostravou a dokonce je tam uzavřena silnice. Dopadli bledě. Dojeli až za tři dny po nás a někteří se museli omluvit v práci a přibrat dovolenou. Já jsem si v Dolomitech namohl kotník a během dvou týdnů ztratil na hmotnosti 4 kg. Jinak jsme tento tour 97, zhodnotili jako úspěšný a těšíme napřesrok na další, tentokrát královský Tour de 1998.

 

Hodnocení Tour de 1997

 

 

 

 

                 Nahoru          Zpět na první stranu