Prolog

1. den - úterý 24. 6.

V tomto roce 1997, nás navnadil náš spolupracovník Jirka C. na krásy a panoramata italských Dolomitů. Zajistili jsme si dopravu u cestovní kanceláře OK TOUR z Jablonce nad Nisou. Naloží nás v Českých Budějovicích a prožijeme spolu z mnoha cyklisty, čtyři dny v Dolomitech. Vypraví se celkově dva autobusy s přívěsy na kola. Ing. Jiří Okrouhlík je majitel cestovky a má pro nás připravený pěkný čtyřdenní program, kde je dokonce přejezd několika Passu (horských sedel) s nadmořskou výškou přes 2 500 m. n. m. Takové jedno ze známých horských sedel je dolomitský vrcholek Marmolada v Passo Fedaia ve výšce 2047 metrů nad mořem, královská etapa Giro d'Italia.
Osobní věci jako stan, spacáky, potraviny, oblečení jsme si poslali balíkem na nádraží v Českých Budějovicích den předem. V den nástupu ve dvě ráno vyrážíme po vlastní ose, směr České Budějovice. Jenže po ujetí 10 km nás ve Střítěži u Českého Těšína překvapí vydatný déšť. Ukryjeme se na autobusové zastávce a rozhodujeme se co dál. Najednou vedle nás zastavuje stříbrné Micubiši a z okýnka se vykloní náš spolupracovník Josef D. (dneska už nebožtík). „Co tady nacvičujete?“, ptá se nás. „Jedeme do Benátek v Itálii." Podívá se na nás, jakože si z něho děláme dobrý den o půl třetí ráno. Zasměje se a pokračuje v dešti dál. My jsme se rozhodli raději cestovat do Jižních Čech vlakem a tak se vracíme do Třince a nastupujeme na rychlík do Brna. Kola bereme sebou jako spoluzavazadla.
     V Brně máme na přestup jen několik minut, tak nasedáme rychle do sedel a jedeme po peróně na přistavený vlak do Českých Budějovic. Naštěstí ho na poslední chvíli stíháme. V Budějovicích musíme být přesně v pět odpoledne na hlavním autobusovém stanovišti, jinak výprava odjede bez nás. Pán Okrouhlík je totiž bývalý lampasák a potrpí si na přesnost, jak nás upozorňoval telefonicky. V Budějovicích jdeme pro zavazadla do výdejny a marně bušíme na okýnko. Výdej zavazadel je do 15:00! Je 15:10 a jsme nahraní. Dolomity jsou ohroženy… Zkoušíme to přes informace a nakonec na přímluvu přednosty stanice nám vydávají naše věci a jsme neskonale šťastni, že jsme neskončili dříve, než jsme začali. Zbyla nám hodinka a půl, tak ještě zmáknem Černou Věž na náměstí a návštěvu restaurace U Mastných Krámů. Doporučujeme všem.
    Přesně v 18:00 h dorazily dvě Karosy a každá měla speciální přívěs na kola. Přivítali jsme se s panem Okrouhlíkem a po naložení kol jsme vyrazili směrem na Vyšní Brod, kde máme zajištěno ubytování v kempu. Zanedlouho jsme už v kempu a rychle stavíme stan, protože máme první hladový kolaps. Zbytek výpravy už odešel hledat restauraci, kde se navečeří. Jirka C. zná Vyšní Brod jako své boty takže dorazíme záhy do restaurace. Jirka jde přímo k výčepu a objednává nám pivo. Zbytek výpravy už tady nějaký čas sedí u stolu, ale pivo máme jako první my! „ No jó, ostraváci zase mají přednost“, ozývá se odvedle. Bohužel, ale už nevařili, tak povečeříme aspoň pět piv (Eggenberg 12%) a půjdem do stanu. Šimon a já se ještě zastavíme u vodáků v kempu na pár písniček u ohně, Jirka C. jde raději už do stanu „Dobrou noc."

 

2. den - středa 25. 6.

Ráno se probouzíme do slunečného dne. V noci nepršelo a tak jsme spokojeni se stanem značky Quelle. Je to jednoplášťové áčko pro 4 osoby. Jelikož už je postaršího data upozorňuji kluky, ať se nedotýkají zevnitř napnuté střechy při dešti. Poruší se tím nepromokavost. Doufáme v dobré počasí. Záhy přejíždíme Rakouské hranice (Studánky) a kolem poledne zastavujeme na odpočinek u jezera, v němž se odrážejí vrcholky hor. Vedle je benzínová stanice kde Jirka C. kupuje Jagertee 70%, nápoj vyrobený v Rakousku z určitých lihovin a čaje, s přídavkem několika přírodních aromatických látek. Ihned okoštujeme a shodneme se, že stačí užívat večer po malé půlce, jako prevenci proti nachlazení.
     Na další hranici mezi Rakouskem a Itálií nás čekala důkladná celní kontrola zavazadel. Jen jsme doufali, že neobjeví Jirkové zásoby hrachové polévky v prášku, kterou vyprosil v kantýně u nás v železárnách. Kdoví co by si o tom mysleli…takové potraviny tady v Itálii nemají. Po 2 hodinách přejíždíme konečně hranici a na nedalekém parkovišti vytahujeme kola z přívěsu. „Chtěl bych vás upozornit, abyste si neopírali svá kola o přívěs. Řidič může popojet s autobusem, a kdo vám nahradí škodu?" A vedoucí zájezdu pan Okroulík ukazuje na moje opřené kolo o přívěs. Vypadá to, že si s ním ještě užijeme. Počasí se začíná kazit, slunce se schovalo za deštivé mraky a nad námi visí déšť. Zatím, ale neprší.
    Jsme ve Winbachu 1185 m. n. m. a podle plánu jedeme do kempu u jezera Misurina 1756 m. n. m., kde máme zajištěný nocleh. Trasa dlouhá jenom kolem 30 km, takže určitě si zajedeme ještě pod Tre Crime 2999 m. n. m., na Rif. Auronzo 2 320 m. n. m. Takže vyjíždíme a vzápětí začíná jemně mrholit. V Toblachu (Dobbiaco) navštívíme místní pekárnu a žasneme nad druhy pečiva, je tady bílé pečivo, tmavé housky, dalamánky, croissanty a mnoho jiných druhů. U nás doma je jen rohlík nebo houska a chleba. Posilníme se a jedem dál do hor. Kromě deště mám další problém; vůbec mi to nechce jet do kopce. Dokonce i Šimon mi ujíždí, na což nejsem zvyklý a na Jirku C. se už vůbec nechytám. Po chvíli mi to dojde. Na vině je velká nadmořská výška a moje blbost. Týden tomu jsem byl darovat krev a ten půl litr mi teď chybí. Je tady vzduch s menším obsahem kyslíku a nestačí dostatečně okysličit moji řídkou krev. Nohy mám jak z gumy a výkon hluboko pod normálem. Šimon je nadšený, že už není poslední na kopci, jak vždycky býval.
     Projíždíme kolem jezera Misurina a v kempu rozbíjíme stan a pokračujeme na Rif. Auronzo do 18% stoupání. Na necelých 10 km musíme vystoupat 600 výškových metrů. Šimon má na nohách obuté číny s měkkou podrážkou a pedály s hrotama, je to masochista. Já mám naštěstí tenisky s tvrdou podrážkou a tak i když stále jedu ve stoje tak spodek nohou mám v pohodě. Jirka C. je už moderní a má SPDéčka, to jsou speciální boty na kolo se zámkem. Šimon je stejně jiný než my, používá speciální převody vlastní výroby. Zatím co my máme vepředu dvojtalíř 50 na 42, on má 54 na 45, což znamená převod na silné nohy. A na zadním kole místo sedmikolečka, používá tříkolečko vlastní výroby o rozměrech 13, 18, 26, což jsou velké schody a při přehazování se ozývají divné zvuky. Však taky při vytahování svého kola z přívěsu se těšil velké pozornosti okolostojících cyklistů. Má však úžasný točivý moment v nohách a tak hravě zvládá svých 6 převodů, zatímco normální cyklisté mají 14 převodů a více. Nahoře už toho máme docela dost, ale nedá nám to a pokračuji se Šimonem pešky po suti k úpatí kolmé skály Tre Crime. Nahoře nad námi jsou zbytky opevněných jeskyní z 2 světové války. Jirka C. nás už volá zpátky, „Pospěšte si, začíná mi být zima a blíží se zase déšť." Tak ještě vrcholové foto a fičíme dolů do kempu na teplou hrachovou polévku.
    Dole zapalujeme kempinkový lihový vařič a po hodné chvíli, než se polévka uvařila, si vychutnáváme, spíše hustou kaši tzv. Atombordel. Potom ještě do ešusu nalijeme vodu a zasypeme 100 gramovou kávou a zahustíme ji celým slazeným zahuštěným mlékem - salkem. Pomalu rozmrzáváme po prudkém sjezdu z Tre Crime a chystáme se na deštivou a studenou noc ve stanu. Ještě po půlečce Jagertee na desinfekci a zabaleni do všeho co máme a zaléháme do spacáku. Dobrou a deštivou noc.

 

3. den - čtvrtek 26. 6.

Ještě nezačalo svítat a my už jsme vzhůru. V dolní části stanu je bazén a Jirka C. se v něm koupe i se spacákem. Po střeše stanu stéká déšť a teče přímo na nás. Moc už toho nenaspíme a těšíme se na sluníčko, aby nás zahřálo. Už svítá, ale pořád jemně mží a je docela zima. Oblékáme se do včerejších propocených věcí, které jsou vlhké a studené. Rychle sbalit mokrý stan a nasedáme kola, abychom se trochu zahřáli pohybem. Autobusy už vyrazily s našimi věcmi do Cortiny d'Ampezzo 1210 m. n. m., kde budeme 2 dny v kempu Olympia. Tato spojovací etapa má 15 km, nejdříve jedeme od Misuriny dolů 200 výškových metrů a je nám děsná zima. Potom 300 výškových metrů na Paso del Tre Croci 1809 m. n. m., konečně se zahřejeme a následně 600 výškových metrů dolů do Cortiny d'Ampezzo. Tam přijíždíme celí zkřehlí a promoklí a v kempu rychle vaříme horký čaj. Postavíme mokrý stan a hrozíme se další mrazivé a deštivé noci.
    Jirku C. napadlo řešení a šel poprosit řidiče našeho autobusu, jestli by nás nenechal přespat uvnitř autobusu nebo by nám stačil i zavazadlový prostor, kde bychom si ulehli ve spacáku. Hlavně, že nebudeme v mokrém stanu, jelikož pořád prší. „Kluci já bych vás tam nechal, ale pan Okrouhlík to zakázal."  S panem Okrouhlíkem nebyla vůbec řeč a tak přišlo na řadu řešení číslo 2. „ Nebudeme tady s vámi mrznout a jedeme za teplem k moři. Benátky jsou odtud jen 200 km a kromě toho pojedeme pořád dolů." Dneska večer se budeme koupat v teplém moři a zítra se vrátíme, stejně tady budou 2 dny tvrdnout a popíjet čaj s rumem. „Souhlasím, ale jedete na vlastní odpovědnost, a jestli se nevrátíte do pozítří rána, tak odjedeme bez vás“: řekl pan Okrouhlík. Zbytek výpravy si klepal na čelo a otevíral další rum.
    Bereme si sebou akorát spacáky, jídlo na dva dny a nějaké suché oblečení na noc. V Cortině ještě navštívíme supermarket Delvita a u pokladny sbalíme nějaké igelitové tašky. Ty si navlečeme na boty, alespoň nás trochu chrání před chladem a stříkajícím předním kolem. Po chvíle máme sice zapařené nohy, ale jsou v teple. Tak v 10 hodin dopoledne vyrážíme a snad do setmění jsme v Benátkách. Před Longarone jsou 3 tunely a zákaz vjezdu kol. Na mapě se dají objet přes horská sedla a my, protože spěcháme za teplem a slunkem riskujeme a pouštíme se tunelem. Při vjezdu do tunelu vás to vcucne a nemusíte ani šlapat jedete přes 30 km/h, zato při výjezdu je tak silný protivítr, že makáme na plné pecky. Za třetím tunelem stojí auto Carabinieri a vedle ozbrojenci se samopaly. Rázem nás polil studený pot, ale neměli políčeno na nás a nechali nás v klidu projet.
    Tak nám z těch stresu vyhládlo a zastavujeme na odpočívadle, kde se v klidu nádlábnem. Dokonce vysvitlo i sluníčko a my se 20 minut opalujeme. Jinak je celou dobu pod mrakem a sem tam prší. Teplota se ale rapidně zvyšuje a takových 80 km před Benátkami jsme už v nížině a je konečně teplo. Ve velkém městě Treviso (80 tis. obyvatel) 50 km od cíle, jsme už tak zahřáti, že Jirka C. na semaforech závodí s auty. Jakmile blikne zelená tak vyrazí a někdy je na další křižovatce dříve než motoristé a dělá na ně dlouhý nos. Mě už to taky šlape, tady v nízké nadmořské výšce je více kyslíku a i když nemám na Jirku C., tak Šimonovi v pohodě ujíždím. Tak nám ten den pěkně utíká a navečer už jedeme přes Ponte della Liberta (most Svobody) most, který spojuje Benátky s pevninou. Tak konečně jsme u cíle, je 8 hodin večer a stmívá se. Dále pokračujeme pěšky a kola vedeme vedle sebe. Jsou tady davy lidí a koukají se nás, jako bychom byli cizinci. Podle směrovek pokračujeme na náměstí Svatého Marka a docela v pohodě ho najdeme, i když je už tma.
     Pokocháme se bazilikou a jdeme hledat nocleh, nejlépe u výjezdu z centra na spojovací most, kde jsou nějaké průmyslové hangáry, kterých jsme si všimli po cestě. Jenže jak se to tam jmenuje? Vzpomněli jsme si na vlakové nádraží a na mapě je jeho jméno, Santa Lucia. Podle směrovek se vydáváme nazpátek, ale ouha. Zatímco směrem na náměstí Svatého Marka je perfektní značení, tak naopak je to děs. Bloudíme a motáme se dokola. Potěmnělými uličkami starobylého města se ozývá cvrkot našich zadních kol a klapání Jirkových espédéček. Jednu slovenskou rodinku jsme už dvakrát předběhli a napotřetí už se nám otevřeně posmívali. Dokonale jsme poznali Benátky a navštívili i takové zapadlé uličky, o nichž se nám ani nesnilo. Jen nám nešlo do hlavy, proč mají Benátčané před dveřmi prázdné petláhve? Nakonec jsme našli průmyslovou zónu a v jedné přístupné zastřešené hale vybalujeme spacáky na nějakých lavičkách. Za šumění nedalekého moře v teple a suchu usínáme.

 

4. den - pátek 27. 6.

Ráno je trochu chladno a fouká studený vítr. Já se Šimonem jsme v teple spacáku, horší to má Jirka C. Aby ušetřil na hmotnosti, tak má s sebou jen dvojitou alobalovou karimatku. Na spodní části spí a vrchním dílen se přikryje. Jen co se rozední tak nás burcuje, ať už vyjedeme. Chce se zahřát šlapáním na kole. Trochu mží, ale už jsme si zvykli a přeci jedeme do kopce tak se zahřejeme, ne? Čeká nás 200 km do kopce s převýšením 1200 m. V polovině trasy ve městě Vittorio – Veneto jdem do supermarketu a poprvé vidíme víno v tetrapaku. Neodoláme mu a docela nám zachutnalo, vyrovnalo se našim značkovým. Snad proto na výjezdu z města jedeme chvíli po dálnici a nemůžeme najít nejbližší exit. Každé auto na nás troubí. Ale zase jsme ušetřili pár kilometrů. Posledních 60 km už každý jede svým tempem a kdo je křižovatkách první, počká na zbytek výpravy. Ten první je Jirka C. má nejvíce energie, potom je Šimon a nakonec se doplazím já, ve větších výškách se projevuje opět nedostatek červených krvinek. Prší stále víc a 20 km před Cortinou už melu z posledního. Jirka C. je v nedohlednu a já si jedu svým tempem co to dá. Šimon si jezdí parádičky, vždycky se pokochá okolními vrcholky a pak mě v pohodě dojede. Jenže jednou mě nechal odjet trochu daleko a pak dostal hladový kolaps a nešlo mě dojet… Než se nasytil zbytkem ovesných vloček, co mu ještě zbyly, tak já jsem mu zmizel v nedohlednu. A se svým orientačním smyslem byl nahraný. Naštěstí už jsme byli v Cortině, tak mu to vyšlo, jinak by tam bloudil dodneška.
Do kempu jsme přijeli totálně promočení a promrzlí. Pan Okroulík nám zajistil teplou sprchu, to byla paráda. Rozehřívali jsme se každý aspoň půl hodiny. Jirka se ještě pojistil mocným hltem Jagertee nalačno. To se mu vymstilo a dostal žaludeční křeče. Ostatní cykloturisté oba dva dny byli zavření v autobuse a popíjeli. Byli jsme u někoho hrdinové a u jiných zase blázni. Stejně nám záviděli moře a teplo… Na poslední noc jsme si domluvili nocleh v sušárně kempu a nebyli jsme tam sami. Celá naše výprava tam přenocovala, tak si dovedete představit ty zvuky a výpary v noci.

 

5. den - sobota 27. 6.

Ranní vstávání v mokrém, zapařeném spacáku nám nevadilo, hlavně, že bylo teplo. V sušárně nás spalo asi 40 a po stěnách tekly pramínky vody z naších vlhkých dechů. Dneska pojedeme jen spojovací etapu asi 90 km na hranici s Rakouskem a potom už autobusem domů. Čekají nás dva sedla: Paso del Tre Croci 1809 m. n. m a Paso del Zovo 1489 m. n. m. Počasí je stále zataženo a občas prší. Už jsme si zvykli. „Do cíle musíte dorazit do 15:00, jinak odjedeme bez vás“, to nám oznamuje pán Okrouhlík. Dva pražáci nejedou naší společnou trasu, ale naplánovali si svoji, asi 120–ceti kilometrovou. Nemohli překousnout, že jsme byli v Benátkách a taky chtěli zamachrovat před ostatníma. „To nemůžou to tří stihnout“, říká jejich kamarád, když viděl, jaké stoupání mají v plánu projet. A měl pravdu.
    Z kempu Olympia jsme vyjeli po skupinkách a stoupáme na Paso del Tre Croci. Šimon konečně pochopil, proč jsou tady tak široké koryta řek. Před dvěma dny to byly suché kamenité široké žlaby s malým potůčkem uprostřed a teď po dešti se proměnily v hučící široké řeky, kde by nebylo radno spadnout. Šel z nich docela strach, to nejsou beskydské potoky, ale dolomitské dravé řeky. Po vystoupání na druhé Paso del Zovo zastavujem a kocháme se přírodou. Dojel nás jeden pražák co tady byl s manželkou. Jel jen nalehko, neměl ani batoh. Za chvíli se objevila jeho upocená drahá polovička, na zádech měla batoh a na nosiči vzadu plné brašny. „Kdes byla tak dlouho, už mám žízeň“, a napil se s její láhve. Tak konečně víme, jak vypadá správně vychovaná manželka. Přitom to byla docela pohledná kočka. Včera mu dokonce musela dělat gulášek, protože milostpán večer měl na něj chuť a chtěl všem ukázat kdo je doma pánem.
    V San Candidu nedaleko rakouských hranic zastavujeme u supermarketu a kupujeme něco na zoubek a dva šampaňské na oslavu cíle. Na parkovišti stojí zájezdový autobus s Německa. Němci taky dostali hlad a šli na nákupy. Otevírám jedno šampaňské a ozve se velká rána. Špunt letí přes autobus až na druhou stranu silnice. Němci křičí „bravóó!!!“ Ve sklenici nám bohužel nezbylo skoro žádné víno, všechno vystříkalo ven. Však máme ještě druhé víno. A to víno už raději načíná Jirka C. Němci napjatě očekávají další výbuch, ale Jirka je zklame. A my si máme konečně čím připít. Na hranici nás už čekají naše autobusy s přívěsy. Pomalu nakládáme kola do přívěsu a užíváme si vysvitnuvšího sluníčka. Všem účastníkům jejich kola skladuje do přívěsu pan Okrouhlík, jen Šimon si na své kolo nedá šáhnout a upevňuje si jej sám, do speciálního držáku. Nevěří nikomu, jenom sobě.
     Už jsme tady všichni, kromě těch dvou opozdilců. Tak si krátíme si čas povídáním a podařilo se nám napálit Šimona. Povídám mu „Vidíš tam tu vysokou horu? A na vrcholku je dřevěný kříž." „Horu vidím, ale kříž už nevidím“; říkal Šimon. „A víš, co je napsané na tom kříží?!! No přeci INRI, Ježíš Nazaretský, král židovský!", dorazil ho Jirka C. Ti dva opozdilci přijíždí s půl hodinovým zpožděním. První nás uviděl a zastavil, ale ten druhý kolem profičel, uši omotané kolem řídítek. Chtěl dojet asi až do České republiky. Museli jsme na něho pískat a křičet aby zastavil. Říkal, že měl po cestě tak velký defekt, až si musel koupit nový plášť, který ho vyšel neskutečně draho. Konečně jsme všichni a jedeme domů. Počasí se vybírá a bude asi azuro! Jak naschvál, zrovna když odjíždíme.

 

6.-7. den - sobota, neděle 29. - 30. 6.

V neděli ráno se rozloučíme s výpravou pana Okrouhlíka a na okraji Prahy vystupujeme. Jirka C. už jede vlakem do Třince a já se Šimonem jdeme navštívit jeho strejdu Martina v Praze. Pobudeme tady dva dny na zotavení a potom pojedeme po vlastní ose na Vranov, kde máme scuka s dalšíma cykloturisty z Třince. U strejdy Martina je super; usušili jsme se, vyprali si zapáchající oblečení a hlavně odstranili z bot rostoucí houby! Strejda nás vzal do místního ZOO, zahradní restaurace, kde byly v klecích prasata, slepice, hejno hus a jiné domácí zvířata. Nutno podotknout, že nejvíce byla nadšená jeho čtyřletá dcerka Kateřina. Taky nás pozval do své práce na Ministerstvo vnitra České republiky a ve své kanceláři nám nabídnul aperitiv. Jó v Praze je blaze.
    Druhý den jsme se Šimonem navštívili zesilovačového mága, pana Pavla Dudka - tvůrce legendárního zesilovače DPA. Dokonce jsme s ním strávili hodinku rozhovorem o zesilovačích a vlivu hudby na naše sluchové ústrojí. Pan Dudek se nás optal, v jakém provozu pracujeme a jak jsme mu řekli, že jsme hutníci, a míra hluku u nás v práci dosahuje kolem 90 decibelů, tak nám oznámil, že náš sluch je poněkud degradovaný a bohužel nebudeme slyšet ty nejjemnější hudební nuance! Potom jsme se strejdou Martinem navštívili některá starožitnictví a nešlo nám na rozum, proč lidé za staré skříně dávají i sto tisíc korun!? Navíc byly prožrané od červotočů. Dva dny utekly jako voda a zítra zase vyjíždíme na kole směrem na Vranovskou přehradu.

 

8. den - úterý 1. 7.

Praha - Mladá Vožice

Počet ujetých kilometrů	123 km
Čistý čas strávený na kole	6h 12 min
Průměrná rychlost	21.4 km/h
Maximum	68 km/h

Ráno si sbalíme bágle a po rozloučení se strejdou Martinem opouštíme Prahu. Šimon ihned na výpadovce chytil defekt a procvičuje se v lepení. První a poslední defekt na tomto výletě. Pokračujeme přes Černošice na Karlštejn, kde jsme chtěli uskutečnit prohlídku hradu. Vysoké vstupné a doba čekání na prohlídku nás odradilo, nehledě na to, že jsme si připadali jak v Německu. Byli jsme snad jediní Češi na našem českém hradě, kromě průvodců a stánkařů. No nic tak jedeme dále… počasí nám přeje a tak ve stoupání přes Brdskou Vrchovinu, jsme už notně zpocení a uvítáme ochlazení ve sjezdu do Mníšku pod Brdy, který je dodavatelem hliníkových housek pro naše Třinecké Železárny. Další zastávkou je Slapská přehrada. Jedeme volným tempem, vychutnáváme si dostatek tepla a nakonec dojedeme domů i opálení. Je to velký kontrast oproti ledovým Dolomitům.
    Ploužíme se po starých okrskách a po Sedlčanech projíždíme Prčice. Jsme 50 km od Prahy. U Sudoměře navštívíme památník Jana Žižky. Středověká Evropa ho považovala za buřiče, ale u nás v Čechách je národní hrdina. Večer strávíme v restauraci v Mladé Vožici, kde nás obsluhuje urostlá servírka. Mírami 180 cm, 100 – 60 – 100, učarovala Šimonovi a ten marně po ní loudil adresu. Neměli jsme totiž ještě vybrán nocleh a kvapem se stmívalo, jako vždy. Po dobré večeři a několika pivech (v dnešním horku jsme si je zasloužili) opět potmě hledáme nocleh. Nakonec se na nás usměje štěstí a najdeme královské spaní. Před firmou KOH-I-NOOR Mladá Vožice je velké parkoviště a kryté autobusové zastávky. To je něco pro nás. Rozbalujeme spacáky pod stříškou autobusových zastávek, každý má svoji kóji a spokojeně usínáme.