Druhý ročník letních dobrodružství na kole začal. Oproti roku 1992 máme hodně zkušeností z minula, já mám složené nové kolo a jede s námi celou trasu třetí člen výpravy, můj brácha Venca. První den jedou s námi další tři členové, brácha Josef, Vladek a Tomáš. Ti končí po 180 kilometrech ve vinných sklípcích v Petrově, kde zůstali dva dny a pak se vrátili domů. Obdivovali jsme Vlada Jursu, jel celý první den s krosnou na zádech, kde měl všechny svoje věci, asi 12 kilo. Počasí nám přálo a tak jsme doplňovali tekutiny kde se dalo, a proto při projíždění Tlumačovem jsem škrkl předním kolem o zadní kolo cyklisty přede mnou, s následkem pádu. Rázem jsem byl střízlivý, ošetřil jsem si odřený pravý bok a na další zastávce jsem zašíval roztržené rukavice. Do Petrova jsme dojeli až večer, vypili něco málo vínka a ulehli na trávu za vinnými sklípky, pod širák. Ani nám nevadili domorodci, kteří si tam chodili ulevit.
Druhý den jsme se probudili do krutého rána. Jeli jsme o suchu až do Břeclavi s jazykem na vestě, po celých 40 km jsme nenarazili na pitnou vodu, ale potom v hospodě na nádraží jsme měli dojem, že pijeme jedno z nejchutnějších piv v našem životě. Přejeli jsme hranice a na rakouské straně vedro pokračovalo. Vesničané byli na polích a nikde jsme nenarazili na vodu, až v jednom větším městečku byla kašna. V ní se koupaly malé děti bez plavek, ale Zdeňkovi to nevadilo a zhluboka pil, takovou měl žízeň. Starší paní, která stála vedle se hlasitě podivovala a on jí na to řekl „Kdybyště vjeďala paničko jak mě suší“! 
Odpoledne se počasí pokazilo a do kempu v St. Polten jsme dojížděli za vydatného deště. V tomto počasí jsme rychle postavili stan, zalehli a zahřívali se alkoholem až do usnutí. Ráno Venca vyrazil do umýváren, kde mu uklízečka popřála dobrého jitra „guten Morgen“ a on se otočil a odešel v domnění, že ho vyhazuje. Směrem na Linec jsme se zase motali po autostrádách za zvukového doprovodu řidičů aut. Večer jsme překročili hranice ve Vyšním Brodě, sjeli do údolí k Vltavě a vyšlapali stoupání na lipenskou přehradu, kde jsme přenocovali. Před spaním jsem si ošetřil proražený spodní ret od rakouského brouka, který si to letěl pěkně do kopce. Ke své smůle i mojí narazil do rozjetého cyklisty, který měl na tachometru přes 50 km za hodinu.
Čtvrtý den jsme projížděli údolím Vltavy a zdravili se s vodáky. Trasa přes Český Krumlov, Třeboň, Jindřichův Hradec až do kempu u Kunžaku. V roce 1993 teprve tento kemp vznikal na břehu rybníka u vesničky Zvůle. Jeho nevýhodou byly malé žravé mušky, které se hladce dostaly i přes moskytiéru ve stanu. Nemohli jsme se dočkat rána.
S prvními paprsky slunce jsme urychleně sbalili stan, nasedli na kola a jeli uklidnit do Znojma. Ubytovali jsme se v pensionu Hubert, něco dospali a večer vyrazili do vinných sklepů, kde při cimbálovce jsme zapomněli na otravné mušky. Další den v Lednici jsme pokořili minaret a starou známou cestou přes Uherské Hradiště, kde můj bratr Venca měl škaredý pád (na stejném místě, kde jsem spadl i já), dále přes Holešov a Hulín jsme dojeli do Bystřice pod Hostýnem, kde jsme potkali dva cyklotrempy. 
Ti nás přesvědčili, že nejlepší nocleh je na seně a že znají jeden blízký seník. Jelikož jsme byli zvědaví, tak jsme se nechali přesvědčit a strávili noc na seně. Bylo to královské spaní. A na druhý den jsme dojeli zbytek trasy do Třince, kde jsme v domácí hospodě U Buriana zhodnotili letošní výlet a navzájem se pochválili za výkon v kilometrech i za množství vypitého alkoholu. Už se těšíme na další rok.
