Píše se rok 1992 a jsou otevřené hranice na všechny světové strany. Mou velkou láskou se stalo kolo a zároveň poznávání krásy přírody. Někde jsem četl, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně nebo kola, s tím druhým se ztotožňuji. Se spolupracovníkem Zdeňkem jsme si naplánovali výlet do podhůří Alp po vlastní ose. Žádné hotely jen stan, spacák, kempy nebo spaní pod širákem podle počasí. Jednoho červencového dne jsme vyrazili z Třince už ve 4 hodiny ráno a v 10 hodin jsme obědvali po 100 kilometrech v Bystřici pod Hostýnem. Horkou polévku a studené pivo. Takto posilněni jsme si zazávodili s pánem na Babetě kroměřížskýma rovinama. Jelikož nám foukal silný vítr do zad, tak jsme mu v pohodě ujeli. Za Kroměřížem směrem na Kyjov jsou nepříjemné kopečky, pořád nahoru a dolů. Sluníčko už začalo pěkně pálit. Před vesničkou Čejč jsme stáli na křižovatce a najednou Zdeněk se svalil na trávu, nestačil ani vytáhnou nohy z košíku, padl vysílenim z horka. Donesl jsem ho do stínu, trochu se vzpamatoval a uviděl stánek se zmrzlinou a poručil si hned čtyři krát velkou vanilkovou. Prodavačka se ptala "A kde je vás více?" Zdeněk je snědl a zašel ještě pro další dvě, takové mu bylo vedro. Jakmile jsme se dostali z kyjovské vrchoviny, jelo se nám lépe, protože začínala rovina. Od Pohořelic je to 40 km do Znojma a krajina je pěkně placatá. Přibližuje me se ke Znojmu, ale město pořád není vidět na obzoru, až 2 km před cílem sjíždíme do údolí ve kterém je město schováno. Je 9 hodin večer a v nohách máme 286 kilometrů s plně naloženým kolem, tak slevíme ze svých závazků a místo kempu nebo spaní pod širákem volíme hotel. Myslím, že si zasloužíme horkou sprchu, měkké lůžko a studené pivo, hotel Moskva je to pravé. Po třech pivech uleháme na lůžko, ale spánek né a né přijít, jsme tak zblblí z toho šlapání a horka, že usínáme až po půlnoci a celou noc se nám zdá o kolech.
Ráno v 6 hodin budíček a vyrážíme do Rakouska. Ještě nakoupíme masové konzervy, dva chleby, vločky, rozinky a tři balení tuhého lihu, to je naše zásoba na tři dny. V Rakousku je pro nás ještě draho. Za hranicemi je jiný svět, domy upravené, všude čisto a hlavně silnice ve vynikajícím stavu, žádné díry a výtluky. Podle mapy se orientujeme velmi dobře, mají podrobné značení cest a dokonce i každý potůček má svoji tabuli s názvem. V krizi se můžeme spolehnout na Zdeňkovu němčinu (posunkovou řeč typu kaj a kjeryndy), to se určitě neztratíme. Večer dojíždíme do Greinu na Dunaji, kde se ubytujeme v kempu na břehu řeky. Za jeden šilink je k mání horká voda v automatických sprchách. Vhazuji minci a jdu první, namydlím se a v klidu osprchuji, potom dám nohu mezi dveře a jde zadarmo Zdeněk, ten se jen namydlí a začne nadávat, právě začala téct jen studená voda. Druhý šilink už nedostane, má smůlu. Dobře umytí vaříme dlouze na lihovém vařiči vepřové ve vlastní šťávě a přikusujeme chleba. Ráno necháváme všechny věci ve stanu (tady se nekrade) a vyrážíme nalehko do Alp. Za městem Steyer, kde se vyrábí známe nákladní automobily se začíná kazit počasí a tak pokračujeme už jen kousek. Alpy stejně nejsou vidět, tak se už v dešti vracíme do Greinu. Po poradě se rozhodujeme vyrazit na noční zpáteční etapu. Počasí se totiž umoudřilo, ale na zítra je deštivá předpověď a tak je lepší jet na kole v noci v suchu, než ve dne za deště. Ve tmě není žádný provoz a tak se jede super, nemusíme dokonce používat světla, měsíc je v úplňku. Svítime jen, když se potkáme s autem to kvůli bezpečnosti. Ráno v 6 hodin po 140 kilometrech jsme na rakouských hranicích, kde ještě není žáden celník, proto projíždíme bez zastavení na českou stranu. Naši celníci se nás ptali jak jsme mohli projet přes hranici, aniž by nás kontrolovali a začali vyhrožovat vězením za nedovolené překročení hranice. Nám se únavou už zavírali oči a bylo nám to jedno, a tak je to přestalo bavit a pustili nás domů. Po cestě do Znojma jsem si koupil Heparoid na bolavé kolena a v hotelu Moskva se ukládáme ke spánku.
Večer po probuzení vyrážíme pěšky do vinných sklípku na okraji města, doplnit tekutiny a probrat události minulých dnů. Čtvrtý den ráno vyjíždíme ze Znojma značně ovíněni, a tak si rozdělujeme trasu na dva dny. Jelikož nám včerejší víno velmi chutnalo, směřujeme přes Hodonín do Petrova, kde jsou světoznáme vinné sklepy. Vypadá to tam jako v pohádce a po degustaci se večer ukládáme za vinnýma sklípkama kousek od vinice ke spánku. Poslední den po 180 km jsme v cíli, restaurace Burian v Třinci je našim druhým domovem. Není tady tak dobré víno, ale pivo je skvělé a tak oslavujeme svoji trasu 1000 km za 6 dní. Už se těšíme na další rok a doufáme, že nás pojede více.