Věčná škoda, že s námi přestal jezdit Zdeněk, protože si našel slečnu a ta mu zatrhla ježdění s námi na kole. Už mohl na kolo jenom s ní. Ale během těch dvou ročníku jsme si s ním užili tolik neuvěřitelných příhod jako nikdo jiný. Třeba vloni v motorestu U Pelikána, který je mezi Rožnovem a Valašským Meziříčím. Seděli jsme na terase a popíjeli pivo. Zahradní stoličky byly skládací, takové ty které mají na sedátku háčky na rám od nožek. Zdeněk se chtěl přisunout blíže ke stolu, tak jak seděl, chytil stoličku pod zadkem a posunul se ke stolu, jenže háčky se vyhákly a milej Zdeněk spadl na zem s prstama mezi sedátkem a rámem. Křičel na nás, ať ho někdo zvedne, jelikož celou svou váhou seděl na svých přiskříplých prstech, jenže my jsme měli právě záchvat smíchu.
Tento rok máme dva nové členy, Josefa a Dušana. Jožo je můj bratr a Dušan je jeho spolupracovník, oba dělají v TŽ u dopravy. My tři bratři jedeme na silničních kolech, ovšem Dušan má horské kolo a kromě toho jak jsme si všimli hodně podhuštěné pneumatiky. Má silné řeči jak je dobrý na kole a hlavně v kopcích, že nám dá zabrat, no uvidíme… První den nám docela stíhal, ale na sklonku druhého dne v rovinatém terénu mezi Pohořelicemi a Znojmem mu došla šťáva a už nemachroval slovy „Kde jsou nějaké pořádné kopce“. Večer ve Znojmě v penzionu U Huberta se ovšem zase dal do kupy a huba mu jela jako vždycky.
Před odjezdem jsme měli v plánu cestovat společně s cykloturistickým zájezdem, který byl vypravován z Bystřice pod Hostýnem a měl kopírovat naší trasu. Batožiny se dopravovaly autobusy z jednoho kempu do druhého a výletníci si mohli zvolit individuální trasy mezi těma dvěma kempy. Večer se pak sešli všichni u ohně a chlubili se u pivka svými výkony na kole. Ta poslední část se nám líbila, ale nechtěli jsme se nakonec organizovat a zvítězila svoboda jednání. Po všeobecném hlasováni (3:1, Jožo byl proti) jsme upustili od tohoto plánu a vyrazili ničím nezatěžováni a nikým neorganizováni za svým osudem.
První den jsme jako obvykle dorazili večer do Petrova a překvapeni, že jsou tady slavnosti a vyhrává cimbálovka, jsme děkovali osudu a svému rozhodnutí ohledně cestování po vlastní ose. Tak jsme pojedli, popili vínka a dokonce si i zabékali jak se sluší a patří na Moravě. Noc za vinicemi byla ve znamení pohody a zpěvu všech účastníků. Zato ráno stálo za nic, žízeň, bolení hlavy a rosa na spacákách. Jenom Dušan je v pohodě, nejprve bylo slyšet drčení zipu potom škrknutí zapalovače a dýmová clona nad siluetou jeho spacáku mluví o jeho pohodě. To byla jeho snídaně a potom se posadil a řekl „Když se na sebe ráno podívám, tak se musím pochválit, nevypadám věru zle“. Své staré bíle ponožky zahodil do koše a vytáhl ze svých bohatých zásob nové, neobtěžoval se praním starých.
Trasa dalšího dne byla následující Hodonín, Břeclav, Lednice, Věstonice, Pohořelice a Znojmo kde jsme noclehovali v penzionu U Huberta. U minaretu mi spadla automapa do podzemí přes větrací šachtu a tak jsem zašel za stánkařem vedle poprosit o radu. Ten mě zavedl 200 m daleko a otevřel podzemní dveře bunkru, kterým jsem dorazil přímo pod minaret, našel automapu a vyhodil ji přes okénko ven. Bylo tam chladno a v rohu měli basy s alkoholem a pivem, ještě, že jsem poctivý a nekradu…
Třetí den jsme projeli hranice s Rakouskem a po opačné straně Dyje jsme v pekelném vedru bez vody a občerstvení přijeli na české hranice, kde nás celníci kropili vodou z hadice. Po 40 km vedra jsme jim za to byli moc vděčni a v první hospodě byla servírka překvapena, že chceme jen kofolu a kilo ledu. Vypili jsme jí zásobu kofoly a snědli všechen led z mražáku. Odpoledne už jsme trávili v kempu na Vranově, popíjeli flašového Kozla z bedny a hráli karty, hercky o to kdo prohraje, tak vítěz mu vypustí z kola vzduch. A zatím co poražený hustí kolo, tak zbytek ho povzbuzuje za vydatného občerstvování a povzbuzováni. Hráli jsme pět her a vypili čtyři bedny Kozla…
Naším dalším cílem byl Moravský Kras s propastí Macochou a noclehem v kempu u městečka Jedovnice. Tam jsme dorazili navečer a v restauraci koupili dva litry zelené pro osvěžení našeho dechu a rekonvalescenci plic. Cestu do kempu si moc nepamatuji a ani nevím, kde jsme ulehli, ale v noci nás vzbudilo hlasité kvílení alarmu. Celý kemp nám začal nadávat a spílat a byla to Dušanova chyba. Kola jsme dali na valnou hromadu a ten idiot si na svém kole zapnul protipohybový alarm o síle 110 decibelů. V noci jak se převaloval tak praštil rukou do hromady kol a spustil ho, potom si nemohl rychle v šoku vzpomenout, kam dal klíček na vypnutí. V kempu jsme byli velice oblíbení i proto, že jsme si ustlali přímo před vchody tří stanů. Ráno se otevřel vchod jednoho z nich a uvnitř byly tři nádherné dívky, které si získal Dušan, protože jim otevřel otevírákem krabičku sardinek…
Na druhý den jsme se kochali dlouhým sjezdem přes Drahanskou Vysočinu v délce 10 km a užívali si jízdy vojenským prostorem bez šlapání. Jel před námi tirák, který na nás v zatáčkách neměl a tak jsme ho postupně všichni až na Dušana předjeli. Tomu to z kopce kvůli širokým plášťům nejelo jak nám a tak se ho chudák marně na rovinkách snažil předjet ze všech sil. Vypotil marně všechnu včerejší zelenou a nebylo mu to nic platné. Bavili jsme se škodolibě jeho snažením jak nikdy. To měl za ten alarm. 
Trasou okolo Plumovské přehrady jsme se dostali na prostějovské náměstí, kde v cykloservise opravili Vencovi povolené hlavové složení. Začalo pršet a my jsme spěchali na Kopeček u Olomouce na večeři. Objednali jsme si vydatnou večeři a hojně zapíjeli pivem čekajíce, až přestane pršet. Servírka nám psala položky na jeden účet, a protože toho bylo opravdu hodně, tak byl popsaný z obou dvou stran. Při vyúčtování na to zapomněla a nezapočítala druhou stranu, proto jsme spěchali ven ke kolům balit. Jen Dušan seděl u stolu, že nedokouřil ještě svou poslední cigaretku a dojel na to. Zkasírovala ho i za nás a to má za frajerství. Měli jsme totiž na vysvětlenou, domluvené placení účtu následujícím způsobem: každý platil za všechny do limitu 500 Kč a pak byl vystřídán dalším, tak jsme se točili dokola. Placení byla otrava, protože člověk musel probírat účty a druzí jen bezstarostně objednávali.
Po večeři vyrazíme do ZOO, a protože už je před pátou odpoledne tak jsme tam sami. Drobně poprchává a my máme klid na prohlídku, já a Venca lezeme na rozhlednu, Jožo má závratě a Dušan je líný tak pokračují po zemi.5 U výběhu s vlkem Dušan popichuje vlka klackem a odsuzuje ho za Karkulku. Vlk mu ten klacek klidně překousne a podívá se nahoru, že by jako skočil přes plot a my s Vencou na rozhledně slyšíme rychlý klapot jejich bot. Nocleh jsme vybrali na hřišti v Dalskabátech pod střechou pódia, kvůli dešti. Než jsme tam dojeli tak jsme si užili jízdy po panelové hlavní cestě za plného provozu. Už nikdy více! Ráno nás probudila cirkulárka už v šest hodin, který čert na ní řezal dřevo?! Domů jsme pak dojeli v pohodě a tak nám zbyl čas na zhodnocení v domovském přístavu U Buriana.
Nahoru
