Na předstartovní schůzi se nás u Buriana sešlo šest: brácha Venca, Dušan, Šimon, Marek, jeho bratranec Tomáš a já. Marek jezdil v minulosti závodní cyklistiku za dorost a Šimon byl nováčkem výpravy. Probrali jsme trasu a ujasnili jsme si pravidla naší výpravy. V den startu, jsme se všichni sešli ráno v 7 hodin u restaurace Burian. Při pohledu na Šimona a jeho výbavu jsme se neubránili posměšku a považovali jsme ho za svátečního cyklistu, který absolutně není schopen ujet dnešních naplánovaných 170 km. Měl na sobě flanelovou košili místo dresu, vypůjčené galuskové kolo a na nohou plátěné tenisky „číny“. Místo elasťáku měl ustřižené, nabarvené tepláky a vzadu místo cyklobrašen se trůnila plátěná taška s dřevěnýma ušima připoutaná na nosič prádelní šňůrou. Vedle nás a našeho vybavení vypadal jako chudý příbuzný z východu.Jenže jakmile se dostal do čela pelotonu, zvýšila se naše rychlost na 35 km/h a tahal nás za sebou. Byl totiž nabušený z posilovny a točil v pohodě velmi těžké převody. Okamžitě si udělal respekt a začali jsme mu říkat Bianchi, protože měl na svém vypůjčeném kole tuto nálepku kvality.
Jeli jsme trasu přes Frýdek-Místek, Klimkovice a v Porubě Šimon chytil první defekt čehož hned využili Dušan a Marek k občerstvení pivem. Po doplnění tekutin a opravení defektu jsme pokračovali směrem na Opavu.
Za Hrabyní jsme se zastavili na oběd, obligátní sýr s hranolkami a pivem, jelikož nás čekal kopcovitý terén. Při dojíždění do centra Opavy jsme museli překonat velmi silný puch zkaženého masa. Masokombinát Opava dal o sobě vědět.
V Bruntále máme už za sebou 110 km a po dalších 20 km jsme v Rýmařově, kde odpočíváme a posilňujeme se před velkým stoupáním na horské sedlo Skřítek, které je ve výšce kolem 900 m.n.m. to je skoro jako chata na Javorovém. Dušan si sedl pod strom a vyhrožuje, že s námi končí a dále pojede vlakem nebo se vrátí domů a kolo pověsí na hák. Promlouváme mu do duše, že by měl více jíst a méně pít, potom by nám stíhal, ale on má svoji hlavu a pití se nevzdává. Tak mu kupujeme sýr a rohlík a krmíme ho násilím jak malé dítě. Po malé pauze vyrážíme všichni nahoru, peloton se brzo roztrhal a každý jede na vlastní pěst. Podařilo se mi klukům ujet a na Skřítek jsem dojel jako první, rychle jsem šlápl do pedálu a řítil jsem se dolů do Šumperka. Na okraji města u první hospody jsem si sedl pod strom a čekal na kluky. Pomalu se objevovali a už jsme byli skoro všichni, jen Dušan chyběl. Čekali jsme na něj další hodinu, než dojel. Na tomto 36 km úseku si Dušan udělal osobní rekord v pomalosti a my jsme mohli jednu hodinu v klidu posedět u piva bez jeho otravných řečí.
Začalo se smrákat a tak kousek za Šumperkem v Bludově jsme se ohlíželi po noclehu, narazili jsme na koupaliště, kde byla otevřená restaurace a dokonce se i vařilo. Což ocenil hlavně Šimon a chválil vynikající zakončení dne u dobré pečeně. Celý den jel na mrkvovou šťávu a teď to zalil pivem. Po tmě jsme se přesunuli kousek vedle, kde byla opuštěná maringotka a pod její stříškou jsme se uložili k spánku. Královské spaní. 
Druhý den po probuzení jsme se nasnídali v Bludově u sámošky a nechali si poradit od místního p. Bláhy vynikající zkratku. Povídal nám, že tento kraj velmi dobře zná a doporučil nám polní zkratku krásným krajem bez velkého provozu. Uvěřili jsme mu a vydali se podle jeho rady. Cestovali jsme nahoru a dolů po prašných polních cestách, jednu chvíli za námi vyjel z pole kombajn a naháněl nás do prudkého kopce po úzké cestě. Byla to krása mít za sebou žací lištu a z plna sil šlapat nahoru a řidič kombajnu na nás škodolibě troubil. Potkat ještě někdy starého Bláhu, tak se asi neudržíme. Najeli jsme o 20 km navíc, čemuž byl rád jen Tomáš, který chtěl mít najeto co nejvíce km na tachometru.
Dušan opět stávkuje a vyhrožuje vlakem, my ho přesvědčujeme, že už nebudeme věřit žádným starým Bláhům a pojedeme podle plánu. Museli jsme mu slíbit, že nebudeme závodit a pojedeme všichni v klidu a v pohodě. Opět mu promlouváme do duše, ať rapidně sníží přísun tekutin v podobě pěnivého moku, o účinku naší domluvy opět pochybujeme. Sluníčko pěkně pálí a Dušan žízní po pivu. Marek si krásně opálil levé lýtko do ruda, musel si ho namazat chladivým krémem a omotat obinadlem. Na každé benzince zastavujeme a na toaletě si namáčíme dresy do studené vody, alespoň na chvíli nás to zchladí, jen Šimon jede pořád ve své flanelové košili. Říkáme mu, že má z nás největší UV faktor číslo 60 flanel. Na večer dorážíme do Jičína a máme v nohách perných 160 km. 
Druhý den je naplánovaný výlet do Prachovských skal s minimálním počtem km na kole, zato se budeme pohybovat pěšky po svých. Ráno po snídani vyrážíme do skal. Před branou areálu je hodně stánků, prodávají tam upomínkové předměty a voní tam opékané párky. Zamykáme kola a všichni kromě Šimona, který se zdržel u stánku s jídlem, kupujeme společné zlevněné studentské vstupné. Po 200 metrech od vchodu nás Šimon dohonil, a když zjistil, že zaplatil na vstupném o 10 korun více, tak měl sto chutí se vrátit a přesvědčit pokladní, že je taky chudý student. Je to prostě šetřílek… Po prohlídce skalního města, kde jsme chodili pořád nahoru a dolů, bylo ujednáno zajet si na nedaleký hrad Trosky.
Do podhradí jsme dorazili na večer a tak jsme si dali v místní restauraci večeři. Jídlo plus pivo do sto korun, na velkém oválném talíři s velkou oblohou toho bylo hodně. Nejlepší jídlo za nejlepší cenu v roce
1995. Šimon toho spořádal tolik, že odmítl jít s námi do kopce na hrad a nabídl se jako hlídač našich kol. Hlavně aby neusnul… Na hradě je už zavřeno, tak se alespoň projdeme po hradbách a spěcháme dolů z kopce probudit spícího Šimona, který spokojeně pochrupuje a tráví večeři. Po poradě, kdy kluci chtějí jet na další hrad Kost, se rozdělujeme a Já s Šimonem zase jedeme na Máchovo jezero. Na Kosti jsem už byl a je to schovaný objekt v údolí docela blízko a my si chceme splnit denní dávku kilometrů. Pak se za dva dny potkáme na Vysočině v kempu u městečka Štoky. Bohužel to je naposledy co se vidíme v plném obsazení, potkáme se až u nás doma v Třinci. Na Macháč to je 40 km a nám s větrem v zádech to trvá hodinku a něco s plným nasazením, protože přichází večer a ve tmě se špatně jede. Po sprintu dostáváme velkou žízeň, kterou hasíme vynikajícím pivem.
Vzpomínáme na zbytek výpravy, jak se jim asi daří? Později se dovídáme, že podlehli Dušanovi a více času trávili v hospodě, než v sedle kola. Proto všude na místa našich setkání dorazili s jednodenním nebo dvoudenním zpožděním. Při tom vzpomínání jsme se tak napájeli pivem, že po tom vyčerpávajícím sprintu nás skolila rychlá smrt. Matně si vzpomínáme na hledání noclehu ve tmě a nějaké laserové světla na obloze z nedaleké diskotéky kam nás to táhlo, ale naštěstí jsme nebyli schopni tam v našem stavu dorazit.
Nahoru Na další stránku
