Prolog

    Nevím koho už to napadlo jet na kole k Mont Blancu a na zpět. Brali jsme to z počátku jako hec. Nakonec jsme se na to dali. Podmínkou bylo, že první den ujedeme co nejvíce kilometrů. Naplánovali jsme dojet za 24 hodin z Třince až do Vyšního Brodu. Nebýt nepřízně počasí, tak by se nám to podařilo. Stejně, ale na jeden zátah najet 405 km, to už je něco.
    Posléze se nás lidé ptali: "Jaké je to, jet na kole až pod Mont Blanc?" Co jsme na to měli říci. Nasedněte si na své kolo a zajeďte si to sami. To se musí prožít na vlastní kůži. Kdo to neprožil, tak si nedovede představit otřesné teploty, kdy vám praskají pláště horkem. Nebo různé zdravotní problémy a přitom jste od domova vzdáleni jako od svého cíle. Člověk musí zatnout zuby a pokračovat dál i přes tu hroznou bolest. Nebo šílené sjezdy z alpských průsmyků a kolem vás se jen míhají křížky s věnečky a obrázky lidí, kteří zde tragicky zahynuli. Už ta představa, že by se vám jen něco stalo s kolem. Nějaká neopravitelná závada. To by byl konec výletu, počátek starostí, jak se dostat nazpět domů.
    Potěšující je naopak ohleduplnost rakouských a italských řidičů. V horách před každou nepřehlednou zatáčkou krátce zatroubili. Dali nám tak najevo svou přítomnost. Jestliže nás nemohli bezpečně předjet, tak třeba jeli kilometr za námi a až se naskytlo bezpečné místo k předjetí, tak krátce zmáčkli klakson a předjeli nás. Cyklista je tady asi zákonem chráněný!
                          --------------------------------------------------------------------
    V textu jsou odkazy na místa, která jsme projížděli a při najetí myši na odkaz, by se měl objevit obrázek v levém horní rohu. Někdy je ještě doplňující informace, při kliknutí myši na odkaz.

1. 8. 1998 sobota - první den

Čas 1.30h ráno - odjezd z rodného Třince
Čas 23.00h večer - příjezd do Netřebice - celkem
najeto 405 km

Mapa trasy 1. dne

    Vyjeli jsme na lehko. Věci jsme si totiž poslali vlakem do Vyšního Brodu o dva dny dříve. Dohoda byla mezi námi třemi jasná. Mírné tempo, abychom se zbytečně neunavili a průměr aby byl kolem 25km/h. Nevím kdo s tím blázněním začal (asi dědek Jirka), ale nasadili jsme šílené tempo. První odpočinek byl po najetí 50 km, kousek za Příborem na benzínce. Děda Jirka měl kolem řídítek omotanou silonovou tašku a v ní slaninu, chleba, chalvy, sůl, cukr a česnek. To jsme si dali. Během vydatného jídla si to na benzínku přihasili v Renoltu Megane dva mladí kluci. Na zadním sedadle měli holku, která jednomu z nich seděla na klíně a křičela se smíchem o pomoc. Řidič natankoval a přitom si koupil pivo Radegast v plechovce. Popřál nám dobrou chuť a zeptal se nás jestli nechceme koupit tu holku. Šimon mu na to řekl : " Přidej 100 táců a bereme ji sebou." Řidič se jen usmál, otevřel plechovku s pivem a nasedl do auta. Nato začali jezdit jako šílení slalomem mezi čerpadly. Asi si něco šlehli.
    Jeli jsme dále a už o půl páté jsme měli za sebou ujeto 100 km, průměrem 31,5 km/h. Dědek Jirka se málem napíchl na svodidlo, když ho oslnil protijedoucí kamión. Říkali jsme si, že by to chtělo trochu zpomalit. V devět hodin už jsme měli najeto 200 km a přitom se nám průměr zvedl na 32 km/h.  Opět jsme po roce projížděli přes Troubky. Vypadalo to tam jako po válce. Pobořené domy a vyvrácené stromy.
    Po dvoustém kilometru začala Českomoravská Vrchovina a naše tempo se konečně zpomalilo. Bylo načase. Začala mě totiž na pravé noze pobolívat šlacha pod kolenem. Sluníčko začalo nepříjemně pražit a tak jsem si na Drahanské Vrchovině sundal Pantaniho šátek a ukázal klukům svůj trávniček na hlavě. Vůbec se mi nesmáli. V Blansku si Šimon koupil elasťáky a brýle na kolo. Konečně si dal říci.  Dědkovi jsme opravili nosič a jelo se dál. Pořád nahoru a dolů, ale krajina byla hezká  a tak člověk nemyslel na únavu. Při projížděni Kunžaku a Zvůle si zavzpomínáme na staré časy a hlavně na Vencové sólo na páku.
    Při výjezdu z Jindřichova Hradce večeříme v bistru s příhodným názvem Italia. Bývaly boxer těžké váhy, který nás obsluhoval věděl co potřebují žízniví cyklisté. Podal nám perfektně vychlazený sifón. Velice nám tím pomohl. Blížil se večer a my jsme se otáčeli směrem na jih. Začal foukat nepříjemný protivítr. Často se musíme střídat a už toho začínáme mít plné zuby. Prosvištíme Třeboní a našlápneme si to na okrsku směrem na Borovany. Před námi je obloha úplně černá a nad Českým Krumlovem je křižovaná blesky. Bouřka se žene našim směrem, hledáme hospodu a v ní chceme přečkat to nejhorší. Máme čas a tak si dáme po pivě, které není nic moc. Po hodině je  jasné, že z toho mraku nezaprší. Bouřka nás obešla a z toho piva nás akorát začala pálit žáha.
    Ochladilo se a je strašný protivítr. Máme už najeto 380 km. Jedeme strašně pomalu a když se dostaneme na E55 ještě více zpomalíme. Úzká cesta a auta v protisměru nás oslňují, opět jedeme nahoru a dolů, jsme totiž už na Šumavě. Je takový protivítr, že musíme šlapat do pedálu i z kopce. Začíná se blýskat nebezpečně blízko. V Netřebicích míjíme jeden vykřičený dům, pak druhý a kousek dál je jeden rozestavěný dům s hotovou střechou. Honem dovnitř, kola si opíráme o stěnu pod oknem a rozbalujeme spacáky. Dědek Jura už je v rohu a přikrytý svou novou duo karimatkou. Ptám se ho jestli zamykáme kola, odpověděl mi: "Není třeba, spím jako myš!" Náhle už tak dost silný vítr ještě více zesílí a přes okno, přímo na nás se Šimonem začíná pršet. Jdeme proto do vedlejšího pokoje. Voláme na dědu Jirku jestli jde s námi, odpovědí je jeho chrápání. A my konečně víme jak spí myši. Celý provlhlý chroupám ve spacáku dva stroužky česneku, jako prevenci proti nachlazení, proti upírům a komárům. V nepokřtěném domě usínáme s vědomím, že jsme splnili denní normu. Za 21 h jsme najeli 405 km, průměrem 27 km/h. Ujde to.

2. 8. 1998 neděle - druhý den

Čas 6.00h ráno - odjezd z Netřebic
Čas 9.00h ráno - příjezd do kempu Vyššní Brod - celkem najeto 35 km

Mapa trasy 2. dne

    V šest hodin ráno nás vzbudili  řemeslníci pracující na vedlejším rozestavěném domě. Asi nevěděli co je to nedělní klid. Sluníčko už svítí a na obloze není ani mráčku. Sbalíme si věci a hurá do sedel. Před námi je odpočinkový den. Je osm hodin ráno a na E55 se už vydělává, docela pěkná byla ta zatáčka (zatáčka německy - die Kurve). Po 35 km jsme ve Vyššním Brodě. Na nádraží si vyzvedáváme své osobní věci. Pěkné, ale trochu starší nádražáčky měly strach, že se v balících něco zkazí. Měli jsme tam totiž uvedeno, že tam máme i potraviny. Ujišťujeme je, že se špagety a ovesné vločky hned tak nezkazí.
    Ve vedlejším kempu se umyjeme, pereme (studená voda to je síla) a balíme luxy. Při balení nám vyprané věci uschnou a my taky. Jdeme do města na oběd. Dáváme si každý po pět piv a něco k jídlu, piva mají za dvacet (v té době drahé), ale co jsme na dovolené. Asi protože je tady hodně rakušáku. Odpoledne se stavujeme do kempu, kde už je veselo, jedna parta vodáků zpívá a hraje na kytaru. Hlavní zpěvák má správně prošlý hlas. Přijíždí jeden autobus za druhým a každý má přívěs plný kajaků. Jdeme se vykoupat k Vltavě, našli jsme super místo, přímo pod hrází je výpusť. Stačí se dobrodit shora k výpusti a skokem se dostat do proudu vody. Potom už fičíme s proudem jako vystřelení a zase znovu nahoru a dolů. Připádlovali dokonce i kajakáři a taky to zkoušejí, jenže je už odchytil hrázný a vynadal jim. Všude jsou totiž značky zákazu vstupu a nám zase něco prošlo.
    Z vody jsme dostali chuť na pivo. Šimon při pohledu na balvan, kde jsme se asi před dvěma hodinami procházeli, říká: "Hele, někdo blbý tu nechal plné konzervy a dokonce i bágly." Najednou vykulí oči: "Vždyť to jsou naše věci!" Jó, pivo dělá svý. V kempu zase hrají. Na chvíli se zastavíme a posedíme. Dofoukávám zadní gumu, ještě, že do noclehárny je to jen kousek. Stačí nám sejít pod most a zabydlet se. Vaříme první várku špaget "ala Mont Blanc" a k tomu kávu. Chutná to skvěle. Stmívá se a na klášterních hodinách odbíjí 21. hodina a my jsme si na starých kartónech rozbalili spacáky. Máme první návštěvníky. Kolem krabičky od cukru je plno pavouku. Naštěstí jsou to sekáči a ti mi nevadí. Už skoro usínáme, když nás vyrušili kluci s báglama, kteří chtěli taky spát pod mostem. Mají ale smůlu, kdo dřív přijde, ten dřív leží..... Tak jdou bivakovat o kus dál, pod širé nebe. Odbíjí 22. hodina a my se pomalu odebíráme do říše snů.

 

3. 8. 1998 pondělí - třetí den

Čas 8.00h ráno - odjezd z Vyššního Brodu
Čas 19.00 večer - příjezd pod most před Frankenmarktem - celkem najeto 145 km

Mapa trasy 3. dne

    Ráno v sedm nás budí zvony na věži. Máme na ní skvělý výhled přímo z naší postele. Na snídani jsou opět skvělé špagety "ala Mont Blanc" a po sbalení svých věcí, vyrážíme přes Vyššní Brod směr Studánky. Po osmi kilometrovém stoupání jsme na hranici s Rakouskem. Čeští i rakouští celníci se nás ptají kam jedeme? "Jedeme pod Mont Blanc" a oni se jen pochybovačně usmívají a myslí si své. Za Studánkami je ještě dvou kilometrové stoupání a potom hurá dolů k Dunaji. Jenže ouha. Šumava je na rakouské straně stejně kopcovitá jako u nás v Čechách. Před Grammastettenem ve 12 % stoupáním doháníme partu naložených horských cyklistů. Jedou s nimi dokonce i dvě holky. Mají namířeno k moři do Itálie. Špičkujeme se,  kdo má více naložené kola. Nahoře na kopci, mi jeden z nich dal schválně potěžkat svoje kolo. Myslel jsem, že ho zvednu jednou rukou, ale bohužel. Jenom bágle měly 45 kilo, naše měly jen 12 kilo. Jsou to šílenci a my jim jen popřejeme šťastnou cestu a sjíždíme 70 km rychlostí dolů do Dunajské nížiny.
    Kousek od Aschachu nás chytilo drobné mrholení, proto zastavujeme na benzínce a dosycujeme se ovesnýma vločkami. Poprvé prosíme: "Bitte wasser." Přisypeme si do ní něco, já mám Isostar s Glukopurem, Šimon jenom Glukopur a děda Jiří jenom Isostar. Za neustálého mrholení přejíždíme přes Dunaj. Nad Lincem je to ještě  docela  malá řeka. Kvůli špatnému počasí a proti větru nejedeme více,  než 25 km/h. Asi kilometr za Welsem je dvojnásobný železniční přejezd na kterém nejsou koleje položeny kolmo, ale zešikma. Děda Jirka je přejíždí jako první a na mokré kolejnici mu ujíždí obě kola do strany. Měl co dělat, aby to vybalancoval. Já jsem se mu smál, ale na kolejích mě smích přešel. Moc mi nechybělo a vymáznul bych se já. Šimon jel vzadu a tak na něho křičíme: "Kolmo, jeď kolmo!" Špatně nás slyšel a domníval se, že na něho jede lokomotiva. Šlapal do pedálu jako divý s vykulenýma očima a my se můžeme smíchy potrhat.
    Konečně přestalo pršet a tak se nám po rovinkách docela dobře šlape do pedálu. Šimon se dostal do čela našeho malého peletonu a rozšlapal to na skoro na 40 km/h. Z dalších 40 km si z okolní krajiny pamatuji akorát zadní pastorky Jurového a Šimonového kola. Na tachometru už máme najeto 140 km a tak je načase si najít nocleh. Kupujeme opět špagety a kečup na večeři. Ve Frankenmarktu u benzínky tankujeme vodu do bidónu na špagety a na hygienu. Před městem jsme projeli vhodný most a tak se vracíme zpět. Přes vysokou trávu a hnůj se brodíme pod vozovku mostu. Dole pod námi teče potok a na druhé straně je nádraží. My jsme, ale zakryti stromami kolem potoka.
    Kempujeme těsně pod vozovkou na kamenném náspu, všude kolem jsou graffiti a my jsme dokonce našli i použité injekční stříkačky a lékařské nůžky. Super místo na spaní. Při vybalování svých věcí jsem hlavou orazítkoval překlad z betonu. Teď mám plešatou hlavu a ještě k tomu odřenou. Děda Jirka dostal záchvat smíchu, ale za chvíli skončil stejně a pak jsme se zase smáli my: "Máš mít na hlavě helmu, když už si jí tak poctivě vozíš." Uvaříme si špagety "ala Mont Blanck" (ach jo, už zase!). Po 145 km se nám spí jako v peřinách i když jsme na tvrdých kamenech.

 

4. 8. 1998 úterý - čtvrtý den

Čas 7.00h ráno - odjezd z Frankenmarktu
Čas 22.00h večer - příjezd do tunelu na Hochtoru
- celkem najeto 170 km

Mapa trasy 4. dne

    Tento den nezačal zrovna nejlépe. Už ráno při umývání v potoce, jsem zahučel do bahnité vody v espedéčkách. Prostě den, který se sice ještě může napravit, nebo se úplně pokazit. Ale, že tento den dopadne tak bledě, nás nenapadlo. Po snídani - zase oblíbené špagety, jsme se vydali směr Salzburg. Po ujetí 50 km jsme tam. V okolí solného města by už měly být vidět štíty Alp.  My jsme zase měli smůlu, bylo zataženo a nad námi visel déšť. Plánovali jsme projet přes historický střed města, ale zamotali jsme se na nepřehledných křižovatkách. Nakonec jsme byli rádi, že už jsme za městem. Za Salzburgem musíme projet kousek přes Německo, je to zkratka. Dědek Jirka umí obstojně německy a proto se neustále ptal na cestu k hranicím. Asi po pátém dotazu, jedna zachovalá paní se na něho podívala, jako by spadl z Měsíce: "Ale pane, vy už jste v Německu!" Teď se zase divil Jirka, my jsme totiž přejeli hranici ani jsme si nevšimli. Neviděli jsme ani jednoho celníka, v tomto roce se totiž zrušily hranice.
    Nedaleko lázeňského města Bad Reichenhall jsme si na vedlejší cestě udělali výborný oběd. Můžete hádat, co asi? Vaříme, vaříme a najednou jde starý pán o holi a něco nám ukazuje. O kousek výš, že prý je pohodlné posezení s lavičkami a ohništěm. Kašlem na to, romantičtější je to tady, na vedlejší cestě s posezením na zemi u pasoucích se krav. Po obědě jedem opět do Rakouska a zase žádný celník. Silnice nenápadně, ale neustále stoupá. Škoda, že nejsou vidět okolní hory, možná je uvidíme při zpáteční cestě. Šimonovi praská lanko od zadní brzdy. Jelikož jsme minulé roky náhradní lanka vozili úplně zbytečně, tak jsme je letos nechali doma. V rakouském obchodě Šimona vyšlo jedno obyčejné lanko na 70 kč. Nadával sice na vysokou cenu, ale bez zadní brzdy se nedá bezpečně sjíždět alpské sjezdy.
    V Zell am See kupujeme špagety, meloun, hrušky a  samozřejmě kečup. Veškerý nákup si rozdělí s Jurou my dva, Šimonův lux je dělaný na míru a už do něj nic nevleze. Jsme ve výšce kolem 600 m n.m. a děda Jirka dostává hladový kolaps. Ještě se zbavujeme zásob, které si vezeme z domu, ovesné vločky, chalva, rozinky atd.  Čeká nás velké převýšení na Hochtor, a hned po vyjetí se cesta zvedá na 12% stoupání a vedle je značka ukazující 33 km zatáček. To je v pohodě, říkáme si, polovina je nahoru a druhá zase dolů. Rychle to vyjedeme a po rychlém sjezdu dolů to někde večer kempnem ( krutý omyl). Je šest hodin večer a na odpočívadle u jezírka s elektrárnou, kterou pohání voda z ledovce, potkáváme auto z Polskou SPZ. Polsky umíme a tak se jich ptáme jaké je to nahoře. Je tam prý krásně, ale za přejezd horského sedla se platí. Motorky to mají za 300 šilinků a jestli se platí za kola, to nevěděli. Tady prý donuceně zastavili, aby si zchladili přehřáté brzdy. Už to nás mělo varovat.
    Přijíždíme k bráně Nationalparku Hohe Tauern, nikoho z obsluhy mýtné brány tady nevidíme a tak ji vesele objíždíme a máme to zadarmo. Jsme už ve výšce 1 000 m n.m., kousek nad námi jsou mraky a kolem krásně hučí vodopády. Paráda. Pomaličku si to šněrujeme nahoru, každý svým tempem. Mají tady suprové označení, na každém kousku je tabule s nadmořskou výškou. Začíná už být chladno a proto s dědou Jirkou zastavujeme a navlíkáme něco teplého na sebe. Jenom Šimon jede dál, nezastavuje, protože už by to nerozjel. Tak ať si mrzne v tričku a krátkých elasťákách.Já jedu svým stylem, což je, rozpálím to co to dá a jak mi odejde dech a tep se mi drasticky zvýší, tak zastavuji a při čekání na kluky pozoruji krajinu. Bohužel viditelnost se prudce zhoršuje, jsme už v mracích. Mrholí ze všech směrů, dokonce i zezdola a my nevíme jestli jsme tak mokří z deště, nebo z našeho potu.
    Minuli jsme ukazatel 1 400 m n.m. a potkáváme krajany z Prahy. Jsme zvědaví kolik nám ještě zbývá dokonce nahoru. Říkají, že už jenom kilometr a my se radujeme, že už tam skoro jsme. Naši krajané, ale bohužel mysleli výškový kilometr a my jsme počítali vzdálenost do konce, a kromě toho jim smrdělo brzdové obložení. Začíná se už stmívat a proto si zapínáme zadní blikače. Šimon jede vepředu svým tempem a jeho zadní světlo se co chvíli ztrácí v mracích, dědek  Jirka se dost trápí a je pozadu. Já pendluji mezi nimi a máme toho každý dost. Ve výšce 1 700 m n.m. u odpočívadla vedle horské chaty je mapa. Podle ní se musíme dostat přes horský hřeben, který je ve výšce 2 400 m n.m. Představíme si ještě jeden Javorový a je nám slabo. Vedle chaty je kůlna a kdyby Šimon nebyl zase vepředu ztracený v mlze, tak by jsme to tady dneska zabalili. Natankujeme si aspoň vodu z napajedla a zase šlapeme nahoru.
    Začíná se zvedat vítr a mraky zhoustly tak, že nevidíme před sebe na pět kroků. Dědek Jirka má už toho plné zuby a zůstává daleko vzadu. Každý z nás už jede jen za sebe, snad se nahoře všichni setkáme. Za chvíli dojíždím Šimona a pokračujeme už spolu nahoru. Ve 2 100 mn.m. se k nám blíží bouřka, přesto autům, které potkáváme v protisměru, pořád páchnou brzdy a do konce našeho utrpení je ještě daleko. Předjíždí nás Jeep a zastavuje kousek nad námi. Otevřou se zadní dveře a vylézá dědek Jirka, rozhazuje rukama: "Tož, kde jste?!" No, nezabili by jste ho? Řidič Jeepu má podrobnou mapu parku. Podle ní jsme už skoro nahoře, přesto dědek Jirka pokračuje dále v autě a nahoře na nás počká na chatě. Já má tisíc chutí jet s nimi, řeknu si: "Nesmíš být tak měkký, co by na to řekli chlapi v práci." Tak jsme zbyli už jenom dva a abychom se neztratili, tak se držíme na dohled.
    O sto výškových metrů výše jsme vjeli do bouřky, kolem voní jahody, je jich tady plno červených, ale není vhodný čas na jídlo. Nejvíce nás, ale deprimují zvonky, kolem zvonící. To krávy, které je mají na krku se klidně pasou. Nevadí jim déšť, blesky, zima a dokonce ani my dva. Toto se všechno odehrává v nadmořské výšce přes 2 000 metrů. Blesky kolem bijou jako šílené, už neprší, ale přímo leje. Přidal se i studený protivítr a my zatínáme zuby a svaly a už jen silou vůle jedeme dále.  Týden před námi, tady kousek od nás v Itálii, zabil blesk tři české horolezce a my bychom nechtěli dopadnout stejně. Konečně se doplazíme nahoru a Šimon se obléká, zatím co já mu držím kolo. Vítr mu rve věci z rukou a já na něho nadávám, ať si pospíší s oblékáním, nebo mi tady všechno umrzne. Jsme ve 2 430 m n.m. a tak honem dolů do bezpečí před blesky. Sjezd je ještě horší, než se škrábat zpocený nahoru. Jedete-li totiž rychle dolů, tak mrznete až na kost, při pomalé jízdě zase dostáváme křeče do zkřehlých rukou od mačkání brzd.  A k tomu dešti se nakonec přidaly i kroupy, bože nic horšího asi neznám a ani snad nepoznám. Zase jsem se spletl. Po 300 metrovém klesání v 2 100 m n.m. se stalo něco, co nám připadalo jako zlý sen. Silnice se začala vlnit opět nahoru, projíždíme tunelem a za ním se silnice zvedá, ještě v prudším stoupání a ještě šílenějším krupobitím. Snažíme se jet dále, ale už to nejde. Jsme unaveni, hladoví, promrzlí a nasraní na celé pitomé Alpy. Po krátké poradě, padl návrh, že přenocujeme na jediném vhodném místě. V tunelu.
    Vrátili jsme se do tunelu a nedaleko výjezdu, na chodníčku u stěny je malý kousek suchého místa, právě tak pro nás dva. Chodníček měl na šířku asi 60 cm, tak akorát na spacák. Zabezpečujeme se kolovou hradbou, jedno kolo před nás a druhé za nás, opíráme o stěnu a zapínáme červené blikače. V skrytu doufáme, že nás žádné auto nepřejede. Únavou už nevidím na oči a mým největším přáním je, abych se už zavrtal do svého spacáku. Moje ruce jsou ale tak zkřehlé, že ani nedovedu rozepnout zip na Luxu. Ještě se mi k tomu zasekl. Nedočkavě trhnu z celé své síly a rozervu si Lux. Vůbec mi to ale nevadí, rychle vytahuji karimatku a spacák. Svlékám si jen šusťáky a v mokrém dresu a elasťákách vlezu do spacáku. V ruce držím tři neoloupané stroužky česneku, chutná báječně a otvorem na dýchání vyplivuji slupky. Marně zkouším usnout. Oči se mi sice zavírají únavou, ale třesu se zimou a vytoužený spánek nepřichází. Šimon ještě pořád vybaluje a šustí. Konečně uléhá a už je slyšet akorát bouřka, svištění větru v tunelu a dvojí drkotání zubů.
    Ještě kolem nás projíždějí auta, každé druhé zastavuje a ptají se, jestli něco nepotřebujeme. Vystrčíme jenom hlavu do té strašné zimy a křikneme na ně: "OK, OK, gud, gud." Asi v pořadí pátý šofér, nám vysvětluje něco jako: "Kamaraden und hotel." Nevíme co po nás chce, ať už nám dají všichni pokoj! Je 23.00 h, už aby bylo ráno. Na tachometru máme najeto 170 km.

 

5. 8. 1998 středa - pátý den

Čas 4.30h ráno - trápení v tunelu Hochtor
Čas 20.00h večer - nádražácký domek Rio de Pusteria
     -celkem najeto 150 km

Mapa trasy 5. dne

    Zažili jste už někdy pocit, že jste na smrt unaveni, oči se vám klíží, ale je vám taková zima, že vysvobozující spánek nepřichází? Takový pocit se musí zažít na vlastní kůži. Přemočené věci, které jsem měl na sobě, mi namočili spacák a silný průvan v tunelu se mnou třese jako s osikou. Proto rychle ze spacáku, strhávám ze sebe mokré věci a zalézám dovnitř nahý. Teplem svého těla a dechu se snažím vysušit spacák. Nepomáhá to, spíš je mi ještě větší zima. Tak zase ven do té strašné zimy. Navlékám na sebe podvlékačky, mikinu a hrubé kopyca (ponožky). Potom se dívám na hodiny a je jedna po půlnoci. Jestli nezmrznu do rána, tak už asi přežiji všechno. Ve spacáku mám jen malinkatý otvůrek, kterým dýchám. Přesto i přes něj se mi dovnitř dere studený vítr a je mi pořád zima. Tak opět musím ven a přivlékám si všechny věci, které jsou ještě suché. Už mě to tady nebaví. Je už mi trošku líp, ale na spánek to pořád není, kromě toho mě začíná tlačit močový měchýř. Ignoruju ho, do té zimy mě už nikdo nedostane. Až ráno se dovídám, že Šimon to vyřešil líp. Rozepnul si trochu spacák a vleže se vymočil na cestu.
    Konečně svítá. "Šimone, vstáváme?" Odpoví mi, že vůbec nespal, tak proč by prý vstával. Pomalu balíme přemočené věci a já jdu konečně ven z tunelu, se vyčurat. Venku pořád prší a já se přidávám k dešti, dobrou pětiminutovou  sprchou a při tom pozoruji krásné okolí. Při návratu do tunelu mi Šimon povídá, že než odjížděl, tak se ho mamka ptala, jestli si vzal sebou čepici. "Jsi blbá, na co čepici?!" Kdyby maminku poslechl, tak by nemusel mít celou noc hlavu až po ramena v igelitu. Měl totiž jen krátký spacák a foukalo mu na kebuli.
    Uprostřed balení slyšíme nějaké hlasy. Blíží se k nám parta na horských kolech a dokonce je mezi nimi jedna holka. Tak brzo po ránu, to nemůže být nikdo jiný než Češi. Přespali v jedné horské chatě, ještě než se přihnala ta bouřka. Při tom se prý jen ptali na vodu do bidonu a majitelé se sami nabídli, aby u nich přespali. V teple, suchu a hlavně zadarmo. My jsme to měli jen zadarmo. Vyjíždíme a s pomocí boží se šplháme nahoru. Konečně je nám trochu teplo a po hodince jsme tam, na Hochtoru 2 575 m n.m. Včera by jsme to už asi neujeli. Projíždíme na vrcholku tunelem a hurá dolů. Mraky se trhají a naskytne se nám nádherný rozhled. Kolem se pasou šílené alpské krávy, šumí vodopády, bělají se ledovce a tyčí se štíty hor na zelenomodrém nebi, je to krása. Jestli máte rychlé internetové připojení, tak tady si můžete prohlédnout panorama. To včerejší a dnešní ranní utrpení je už zapomenuto. Zastavujeme a děláme nějaké snímky do alba. Později zjistíme, že fotka je jen slabý odvar toho, co vidíme tady.
Sjíždíme dolů a po 15 km klesání jsme Heiligenblutu 1 280 m n.m. Zajímalo by nás kde je náš dědek. Ve městě zastavujeme u prvního supermarketu a potkáváme tady kamarády z Prahy na horských kolech. Snídáme spolu a přitom si sdělujeme navzájem své prožitky. Jednomu z nich se natrhl okraj ráfku a za opravu dal 1 700. No, mají to tady drahé, to jsme si mysleli, že už to přepočítali na koruny. 1 700 šilinků to je 4 300 korun, ty bláho. Kousek za městem v autobusové budce si hoví děda Jirka. Svěřuje se nám, že měl královský nocleh. Vyjel si s autem až na Hochtor, kde na nás čekal u opuštěné horské chaty. Chtělo se mu na záchod a tak zkusil otevřít dveře na dámskou toaletu, byly odemčené. V umyvadle si přepral špinavé věci a zároveň si je vysušil pod sušičem rukou, potom si na zemi ustlal a vyspal se do růžova. Nezabili by jste ho? Zadek si nechá vyvést až nahoru, mine ho krupobití a vyspí se jako v Hiltnu a má to zadarmo. A to ještě nám po proti jedoucím autě, poslal vzkaz, kde je. To bylo to páté auto, které nás otravovalo v noci. Lidé si v horách pomáhají a nás to hřeje na srdci.
Už všichni pospolu sjíždíme do Winklernu 965 m n.m., lehce  vysprintujeme sedlo Iselber 1 204 m n.m. a zase dolů sjíždíme do Lienze 673 m n.m. V roce 1998 tady zrovna probíhal druhý ročník Dolomitenmannu, což jsme nevěděli. Ozývá se už naše hladové břicho, tak kousek za městem u řeky zastavujeme. Vysvitlo sluníčko a proto pereme špinavé věci v řece. Vykoupeme i sebe, přestože je voda studená jako led. Dědek Jirka má za povinnost uvařit nám oběd, za to včerejší ulejvání. Zase špagety, relaxujeme tady celé dvě hodiny. Následuje mírné stoupání proti proudu řeky Drávy, ale s větrem v zádech. Šimonovi to neleze do hlavy, že jedeme do kopce přes 40 km/h. "Podívej se na řeku jak teče, ty blbe!" usměrňujeme ho s dědou Jirkou.
A konečně je tady Itálie, město Dobbiaco  1 256 m n.m. Vloni nás tady na hranici otravovali celníci a teď už tady po nich nic nezůstalo. Za hranici zdravíme kamarády z Prahy, jedou do Cortiny d'Ampezzo, tam jsme už byli vloni. Opět něco nakupujeme na večeři, špagety, kečup, pečivo, víno a pivo. Dědek Jirka neodolal a vypil hned dva piva na ex. Jelikož to udělal na lačno, je opilý a říká nám, že zapíná turbo. My po včerejšku mu sotva stíháme a vlajeme za ním jak hadr na holi, ale neujede nám. Za chvíli mu došlo turbo, nastoupil Šimon a kdybych měl dost síly ho vystřídat, tak dědka pořádně ztrapníme.  My mu dáme turbo! Máme už najeto 150 km a hledáme místo na nocleh. Nedaleko železniční tratě je nádražácký domek. Sice je v dezolátním stavu, ale hlavně že má střechu. To je ten správný hotel pro nás.
Po večeři si otevřeme víno a plánujeme další cestu. Po spočítání kilometrů do cíle a zpět a vydělení počtem dnů, které nám zbývají, zjistíme, že denní dávka 150 km je málo. Musíme za den ujet aspoň 200 km. Co nám zbývá, zkusíme to, budíček posuneme na 6:00 hodin a večerka bude až po ujetí plánované dávky kilometrů. Prostě dovolená se změnila na galeje. Vypiji víno, usnu uprostřed slova a celou noc prý chrápu.

 

6. 8. 1998 čtvrtek - šestý den

Čas 6.30h ráno - nádražácký domek Rio de Pusteria
Čas 21.30h večer - před chatkou nedaleko Apriky
     - celkem najeto 205 km

Mapa trasy 6. dne

    Ranní procházka na boso rosou je báječná. Při vaření se dovídám, že v noci byly slyšet myši, jak šramotí. Asi dopíjely zbytky vína. Spali jsme kousek od městečka s romantickým názvem Rio de Pusteria 730 m n.m. Po snídani projíždíme Brixenem 560 m n.m. a vzpomínáme na K. H. Borovkého. Je to velice krásné město. Z Brixenu do Bolzana 262 m n.m. jedeme 40 km dlouhým kaňonem, kde teče řeka Eisack. Jedeme po staré cestě a vedle vede nová dálnice a tak se s ní často křížíme. Tunely, mosty, hrady a hlavně pořád po proudu dolů, bomba.
    Za Bolzanem máme na výběr z dvou cest. Zkratka na Fondo 1 040 m n.m. je na mapě podezřele krátká, ale údaj 50 km mluví za vše, bude tam velké stoupání a pak zase klesání serpentinami. Tak proto se vydáváme na pohled delší trasou, ale stejně dlouhou a méně náročnou. Zastavujeme u supermarketu a svačíme na schodech. Dva malí kluci se při pohledu na mojí holou hlavu a zarostlou bradu smějí a volají: "Pantani". Na Šimona zase pokřikují: "Cipollini". Cyklistika je tady populární a ti dva borci jsou národní hrdinové. Sluníčko pálí jako pominuté. Za Orou 260 m n.m., na parkovišti, stojí dvě překrásné černošky v sporém oblečení. Dokonce na nás mávají a něco italsky volají. Jedna z nich je černá jako peklo a zelené razící minišaty obepínají nádhernou postavu. Chtěl jsem zastavit a jen si udělat společné foto. Chlapi v práci by záviděli. Jenže kluci na to: " Prý,  není na to čas a je třeba honit kilometry a ne holky." Ach jo!
    40 km dobré jízdy po proudu řeky se obracíme čelem k horám a začínáme stoupat k jezeru Giustina 530 m n.m. Okolí kolem nás je nádherné. Je ale šílené horko a tak v potu tváře jedeme s očima sklopenýma dolů. U jezera se chceme vykoupat a zchladit, proto šlapeme do pedálu, už aby jsme tam byli. Jedeme jako diví a najednou vidíme jezero hluboko pod námi. Zase nebude z koupání nic. Odbočujeme na Paso de Tonale 1 880 m n.m. Po 10 km mi v kopci, rozervalo horko přední plášť. Už delší dobu jsem pozoroval, že se mi vlní a brzo odejde. Nechci pomyslet, jak bych se vysekal, kdyby mi praskl v prudkém sjezdu. Šimon už má hlad a kluci jedou napřed a já si nasadím náhradní plášť sám. Jenže ten je příliš těsný a nemůžu ho natáhnout na ráfek. Do toho praží pravé italské slunce a co chvíli se musím uhýbat autům na úzké cestě. Pot ze mě jen stříká. Proklínám celou Itálii, firmu Michellin, která vyrobila tak malý plášť a nakonec i sebe. Po dvaceti minutách, se mi konečně podařilo ten pitomý plášť natáhnout,  jen trochu ho nafukuji a vyrážím jako blesk za kluky. Ti jsou rozvalení v jablkovém sadu, každý ve stínu pod svým stromem. "Pitomý plášť, byl příliš těsný!" ulevuji si a Jura mi říká, že má náhradní plášť o stejné firmy. To mi trochu zvedlo náladu a už  se těším, až ho bude nasazovat. Šimon neříká nic, bolí ho kolena, kotníky a záda. Je na něm vidět, že už toho má plné zuby.
    V Pellizzanu 930 m n.m. si dáváme sváču v supermarketu a vzhůru do 20 km stoupání na Paso de Tonale. Chytám formu a tak všem brzo ujíždím. Dojel mě jen jeden Ital na horském kole. I když mám vzadu bágle, tak ho za chvíli utahám tak, že musí zastavit. Jedu děsnou střelbu, začíná se mi to líbit a už jsem zapomněl, jak jsem před chvíli nadával. Jenže asi kilometr před cílem mi začíná ťukat přední guma. Jak jsem natahoval ten plášť, musel jsem asi poškodit duši. Bleskově shazuji přední kolo a měním poškozenou duši za novou. Pozdě! Kolem projíždí Jura a škodolibě se mi chechtá. Do mě vjede adrenalin a plášť, co mi dal tolik práce z nasazováním, natáhnu na první pokus. Zbytek do cíle proletím v šíleném tempu. Lidé se za mnou jenom otáčejí, asi si myslí něco o závodech. Jura se už opírá o pomník na vrcholu a já sotva popadám dech. Natáhnul mě o pět minut. Šimon přijíždí až po půl hodině a šlape už jen jednou nohou, na té druhé mu odešlo koleno. Když se vydýchal, pronesl památnou větu: "Jestli uvidím Mont Blanc, tak neuvidím Třinec!"
    Následuje 30 km klesání až do města Edolo 670 m n.m., kde přijíždíme až v osm hodin večer a hledáme nějaký supermarket. Ptáme se jedné staré  italské čarodějnice a ta když se dostane ke slovu, tak mluví a mluví. Je jí jedno, že jí nerozumíme. Tu bych nechtěl mít za tchýni. Nakonec jsme se dozvěděli od jejího syna, že supermarkety jsou otevřeny jen do šesti hodin večer, ale že dál po cestě je otevřená benzínka. Tak zase do kopce, stoupáme na Paso de Aprica 1 181 m n.m. Už se stmívá a benzínka nikde. Před malým městečkem v horách, je pod cestou malá chajda, ideální místo na nocleh. Kempujeme, i když ještě nemáme ujetou denní dávku, chybí nám 6 km. Šimona necháme u shozených báglu a jedeme s Jurou pro vodu na špagety. S odlehčeným kolem jsme za chvíli v městečku, kde v baru natankujeme  vodu na vaření. Jura při pohledu na čepované pivo neodolal  a jedno si dal na ex. Stálo ho sice stovku, ale říkal: "Vždyť jsme na dovolené a chci si něco užít." Po syté večeři, uléháme pod malou stříškou, snad nebude v noci pršet. V městečku mají dva kostely a jeden z nich má zvonění posunuté o deset minut, asi pro opozdilce. Odbíjejí dokonce i půl hodiny. Tak za neustálého bimbání zvonů, pod krásným italským nebem spokojeně usínáme. My dva s Jurou máme najeto o 9 km (203 km) víc než Šimon, proto se nám zdají hezčí sny.

 

7. 8. 1998 pátek - sedmý den

Čas 06.00h ráno - před chatkou nedaleko Apriky
Čas 22.00h večer - bivak na poli před Mormago
- celkem najeto 205 km

Mapa trasy 7. dne

    Probuzení do krásného rána je kruté. Šimona bolí už obě nohy a já zase nemůžu našlápnout na pravou nohu. Mám namožený kotník a snad se to na kole rozjezdí. Jenom děda Jura je v pohodě a zase vyhrožuje turbem. Po obvyklé snídani, stoupáme na Paso de Aprica 1 181 m n.m. Bohužel na snídani jsme spotřebovali všechnu vodu a tak jedeme na sucho. Nahoře proto spěchám do supermarketu tak, že si na schodech, na bolavé noze nakopnu palec.
    Sjíždíme  do Tresendy 370 m n.m. krásnými serpentinami a mrazí mě pomyšlení, že se tudy budeme vracet nahoru. Kluci mi zatím ujeli. Spěchám jak to jde s bolavou nohou za nimi. Dole na rovince mě předjíždějí dva Italové a to neměli dělat. Hecnu se a za chvíli jim mizím v dáli. S báglami to šlape po rovince samo, ani noha mě už nebolí. Kluky vidím na benzínce a tak se k nim připojuji. Je horko a Šimon je už z toho tak zblblý,  že jde za pumpařem a prosí: "Bonžorno, plís vodu, danke." Je to znát, že umí čtyři jazyky a proto dostal klíče na WC.
    Neopatrně nechávám kolo na slunci a po chvíli se mi horkem roztáhnutá duše dostala mezi plášť a ráfek. Bouchne rána jako z děla. Pumpaři naklušou a s úlevou se smějí. To není přepadení. Mě už zásoba duší došla a tak Šimona natáhnu o jednu jeho. Dalších 55 km jedeme sice z kopce, ale proti větru. My, co jsme nemocní, tak se držíme vzadu a Jura šlape jako divý. Má obdivuhodnou výdrž. Na křižovatce v Morbegnu 240 m n.m. potkáváme motorkáře na Kawasaki, který má na nosiči mapu. Jura se ho ptá na cestu k Mont Blancu. Nevzali jsme si totiž mapu Itálie a mapa Švýcarska, kterou sebou máme, je nedostatečná. Zapisuji si do svého zápisníčku města Varese, Vergiate, Bongomanero, Biella, Ivrea a Aosta. Zanedlouho je budeme znát nazpaměť. Najednou se ozvala děsná rána. Jurovi rozervalo přední plášť, značky Hutchinson. A to ho měl úplně nový! Natahuje proto poslední náhradní plášť. Škodolibě čekám, že s ním bude mít problémy jako já, ale měl kovové montážní páky a já jsem utřel. Doufáme, že nám pláště už vydrží, ale pro jistotu upouštíme trochu vzduchu ze všech kol.
    Pokračujeme na Lecco 210 m n.m., jedeme 45 km kolem překrásného jezera Lago di Como 200 m n.m., dokonce krásnějšího než moře. Chtělo by se to už vykoupat, dva dny jsme se už nemyli a je to už cítit. Na jedné z mnoha pláží na nás mávají dvě holky. Mačkám na brzdy a volám kluky, jenže už jsou zase proti. Prý až někde dále, máme málo ujeto. Škoda, že nejede s námi Radek, toho bych nemusel dvakrát přemlouvat. Naštvali mě a zvedli mi adrenalin v krvi. Co s té dovolené máme. Sprostě jim vynadám a svoji zlost přeměňuji na něco užitečnějšího. Šlápnu do pedálu a oba dva za mnou vlají jak hadry (rychlost 45km/h). Přejde mě to až před Leccem, to už mě chytají z hladu křeče do břicha. Nakonec kluci uznají, že by se to chtělo vykoupat. Mám to slíbené u dalšího jezera Lago di Annone cestou do města Comy 210 m n.m. Jenže to jezero je vlastně jedna velká bažina a já mám zase smůlu.
    V městě Coma je druhá odnož stejnojmenného jezera kolem kterého jsme jeli a snad to koupání už vyjde. Jedeme po nábřeží, kde je přístav s loďmi a snažíme se najít aspoň kousek pláže. Konečně jsme narazili na oplocené koupaliště a chtějí po nás vstupné v přepočtu stovku na každého. Nechce se nám zaplatit tolik za jedno namočení. Jdeme na druhou stranu, kde je nábřeží z kamennou zdí. Jsou tady sice rybáři, ale taky schody k vodě. Hurá a máme to zadarmo! Rybáři znechuceně odcházejí, že by jim vadilo české mýdlo? Než se kluci ve vodě vyřádí, zalepím si duši po defektu. Umytí, navonění a vždy nebezpečně krásní si kupujeme v supermarketu opět špagety, kečup, vino a pivo. Já vidím v regále Nutellu a sliny se mi na ni zbíhají. Neodolám!
    Pokračujeme směrem na Varese, pomalu se stmívá. Na posečené louce u cesty to zabalíme. Pršet by nemělo, tak to riskneme a spíme pod širákem. Vařit se nám nechce, jsme hodně unavení, máme studenou večeři. Dojídám svou první Nutellu, super, s chlebem a vínem nemá chybu. Ze spacáku se díváme na hvězdné nebe a je nám krásně. Zítra možná uvidíme Mont Blanc. Denní dávku jsme splnili a překročili -  207 km. Šimon si na bolavé koleno dává studený obklad a startuje izotermickou reakci. Do ešusu sypeme ovesné vločky a zaléváme vodou, budeme mít snídani na ráno.

 

8. 8. 1998 sobota - osmý den

Čas 06.00h ráno - bivak na poli před Mormago
Čas 22.00h - večer tunel Courmayeur
- celkem najeto 210 km

Mapa trasy 8. dne

    Ráno snídáme studené ovesné vločky. Chuťově nejsou nic moc, ale vylepšil jsem si je Nutellou. Dáli bůh a počasí, možná už dnes uvidíme nejvyšší horu Evropy. Chybí nám mapa, proto se budeme orientovat podle měst, která mám napsaná v zápisníku. První město Vergiate 280 m n.m. nacházíme bez bloudění. Narazili jsme na cyklistu, který jede kousek našim směrem. Náš zdravotní stav uvítal, že je to postarší pán a jede výletním tempem. Šimon je na tom nejhůř, odešli mu oba kotníky a ještě k tomu i kolena. Já můžu šlapat jenom v sedě, jakmile se postavím do pedálů, ozve se pichlavě bolavý kotník. Jenom ten nejstarší mohykán Jura je v pohodě." Špageti" nás informuje o vzdálenosti k našemu cíli. Je to jen 150 km, to musíme dnes zvládnout i kdybychom měli jít pěšky.
    Projíždíme Borgomanero 300 m n.m. a vydáváme se směrem na Biellu 400 m n.m. Už jsme hladoví a jako vždy žádný supermarket není v dohledu. Jenom samé bary a hostince. Okolní krajina připomíná jižní Itálii, staré domy, vyprahlá pole a žhavé slunce přímo nad hlavou. Hory se nám ztrácejí v oparu. Hlady nám už to moc nejede. Konečně v Bielle je otevřený supermarket. Po 80 km vyprahlou krajinou už máme pořádný hlad. V obchodě bereme do košíků co oči vidí a před vchodem se cpeme jak protržení. Za chvíli už máme dost, oči můžou, ale do břicha se už nic nevejde. Odjíždíme a necháváme půlku melounu bezdomovcům. Na okraji Bielly, nám u benzínky, daroval hodný čerpadlář, mapu města a okolí. Čeká nás 900 metrový hřeben, přes který se musíme dostat. Jedna z cest vede skrz tunel. Čerpadlář nám říká:" No tunel!" Myslí si asi, že s koly nesmíme jet přes tunel. My ale víme své a tak mu srdečně poděkujeme a stejně pojedeme přes tunel, jen co se vymotáme z Bielly.
    Zdravotně jsme na tom už trochu líp a tak ve stoupání k tunelu zase závodíme. Celou cestu nahoru absolvuji ve stoje a dávám do toho všechno. Náhle nás zastavuje značka zákaz vjezdu. Nebrali by jsme na ni ohled, jenže tunel se opravuje a je uzavřený. Čerpadlář měl s tím svým "No tunel" pravdu. Otáčíme se a rezignovaně šlapeme vedlejšíma cestami přes hory.. Začíná mě zase bolet noha a tak šlapu nejlehčí převod v sedle, přesto jsem v čele našeho peletonu. Dědu Jirku už to taky zmáhá, žádné turbo to není a Šimon je na tom nejhůř. Horko je jako v pekárně. V jednom malém městečku Donato 700 m n.m. uvidíme napajedlo se studenou vodou. Sundávám boty a ponořím se do vody celý v oblečení i se šátkem na hlavě. Voda je pitná, ale ledová. Konečně jsme dojeli nahoru. Byl to jen obyčejný kopec, veliký jako Bahenec 800 m n.m., ale dal nám neskutečně zabrat. Prudký sjezd přes malebné vesničky, nás baví, ale pomyšlení na zpáteční cestu nám kazí náladu.
    V Settimo Vittone 280 m n.m. zastavujeme u řeky Fuime a obědváme, zase špagety. Půl hodiny si namáčím bolavý kotník v ledové vodě. Z počátku to nejde vydržet, ale po 10 minutách přechází bodavá bolest v příjemný hřejivý pocit. Izotermická reakce se nastartovala a noha je jako znovu zrozená. Před námi se otevírá horský průsmyk, který se táhne až k našemu cíli. V okolí se tyčí čtyřtisícové vrcholky hor. Voda v řece je zabarvená do mléčnozelena, stéká totiž po vápencových úbočí hor. Informujeme se kolik nám ještě zbývá do cíle. Jenom 100 km, takže do večera bychom měli dojet. Vítr nám pomáhá a do mírného stoupání proti proudu ledovcové řeky, docela slušně uháníme, vstříc svému vytouženému cíli. Okolí je fantastické. Náhle se silnice prudce zvedá. Znechuceně přemýšlíme jak to provést, abychom se vyhnuli vražednému stoupání. Spustit-li se na dálnici, která vede tunelem pod kopcem, by bylo riskantní a stejně bychom se museli notný kus vracet. Tak šlapeme nahoru. Jsme v Sant Vincent 560 m n.m., krásné městečko, hotely, kasina a zámek. Mít více času, nechali bychom v kasinu nějaké ty liry.
    Po 30 km jsme v Aostě 600 m n.m., je šest hodin večer a šílené horko. Před supermarketem se není kde schovat do stínu. Vtlačíme se za nákupní košíky, večeříme co hrdlo ráčí a co chvíli se chodíme zchladit do klimatizovaného obchodu. Po 170 km si to zasloužíme. Po hodince oddychu, nasedáme do sedel a plazíme se ke svému cíli. Šimon už má namále, silnice se pořád zvedá a tak je stále pozadu. Západ slunce a okolní hory nám pomáhají zapomenout na únavu. Fotím jeden snímek za druhým a zároveň hledám nějaké místo na nocleh. Konečně Courmayeur 1 220 m n.m., tunel stále není vidět. Šimon už mele z posledního a nadává jak špaček, není na tom špatně sám. Už jen silou vůle jedeme dále ve tmě. Směrovky ukazují Francie 4 km a Švýcarsko 14 km. Konečně vidíme světla nahoře nad sebou. To bude určitě vjezd do tunelu. Ještě jedna vracečka, vyšplhat prudké stoupání a jsme tam! Vypadá to jako velké nádraží, všude plno světel, závor a kamionu. Přelézáme jedny závory a jdeme s koly ke vjezdu do tunelu. Ještě jedny zátarasy a máme ho na dosah, jenže jeden celník si nás všimnul a volá STOP! My na to, že se chceme jen vyfotit a ne projet přes tunel do Švýcarska. Už nás nepustil dál a tak 20 metrů před tunelem 1 390 m n.m. střílíme šampáňo a slavíme náš dojezd. Máme dnes za sebou 210 km, něco večeříme a máme ohromnou radost, hlavně Šimon. Je to úžasný pocit, bolest a únava jako by zmizely. Po půl hodině nás pohledný celník vykazuje ze zakázaného prostoru. Omlouvá se nám, že by měl průšvih, kdyby na to přišel náčelník. Stejně díky pánům celníkům za pochopení.
    Ve tmě sjíždíme o něco níže a na soukromém staveništi rozbíjíme nocleh. Spíme pod širým nebem na úbočí Mont Blancu v 1 240 m n.m. Noc je plná hvězd, díváme se na nebe a na ten pocit do smrti nezapomeneme. Teď už zbývá jen maličkost, vrátit se domů!

 

9. 8. 1998 neděle - devátý den

Čas 06.00h - ráno tunel Courmayeur
Čas 22.00h - nocleh komáří farma za Aronou
- celkem najeto 218 km

Mapa trasy 9. dne

    Brzy ráno, po východu slunce otevřu oči a uvidím štíty Mont Blancu zalité sluncem, kde se odráží světlo od sněhových polí, tak až přecházejí oči. Na tento pohled budu vzpomínat celý život. Po obvyklé dávce medikamentů vyrážíme dolů, nazpět směrem na Aostu. My totiž každé ráno začínáme stejně. Při balení věcí se dopujeme preparáty: já mám hořčík v tabletách a multivitamíny, Šimon zase vitamín C, B-komplex a B12 a dědek Jirka má rybí tuk v želatinových kapslích. Podělíme se navzájem a šup plnou hrst do pusy, zapíjíme to vodou z bidonu:"Brrrr!"
    Dolů to jede samo. V Aostě trochu bloudíme, než najdeme supermarket a po snídani vyrážíme na Ivreu 267 m n.m. Stále něco fotím a tak jsem velmi pozadu. Najednou se kolem mě mihne cyklista  a prohodí: "Čao". Zavěsím se za něho. Je to mladík asi sto kilový, samé svaly. Po rovince si to pálí 40 km/h v protivětru. Kolem Jury a Šimona se jenom mihneme a mě nestačí dech ani na pozdrav. Po pěti kilometrech ho vystřídám a do mírného kopce to rozjedu na plné pecky. Uši mám omotané kolem řídítek a v následujícím klesání mě to s batožinou jede jako po másle. Na cyklokomputeru se mi sem tam mihne 50 km/h. Asi po třech kilometrech se ohlédnu a zjistím, že jsem sám. Zastavuji, odpočívám a čekám na kamarády. Když dojeli, tak mi řekli, že potkali toho Itala, jak se nenuceně baví s dalším cyklistou a vypadal dosti schváceně.
    U řeky Fuime na našem známém místě, opět zastavujeme a vaříme kafe. Dědek Jura spí, Šimon se ochlazuje v řece a přitom pojídá ostružiny. Já si močím bolavý kotník v ledové mléčné řece asi třičtvrtě hodiny a ke konci mě už noha docela pálí a to znamená, že se mi nastartovala izotermická reakce. Hokejisté to dobře znají a proto si na postižená místa přikládají led. Podporuje to proudění krve a rány se rychleji hojí. Nás čeká stoupání na Croce Serra 853 m n.m. a protože víme co to obnáší (sjížděli jsme to dolů), tak volíme delší cestu přes Ivreu a stoupání na Zubienu 492 m n.m. Pomalu se plazíme nahoru v šíleném horku, náš zdravotní stav se stále zhoršuje a dokonce i dědek Jura už má potíže. Dostal průjem a má křeče v břiše. Konečně jsme nahoře a do Bielly je to víceméně už z kopce.
    V Bielle trochu bloudíme a nemůžeme se dostat na výpadovku. Bez mapy je to na ...... Na konec najedeme na autostrádu a jede se po ní super i když se to nemá. Po deseti kilometrech zjišťuji, že se mi ztratil zápisník. Vracím se pro něj, ale už jsem ho nenašel. Mrzí mě, že jsem v něm měl veškeré údaje o kilometrech, ujetém čase, místech na noclehy atd. Potkali jsme dva Italy na horských kolech a ti jedou kousek s námi a vysvětlují nám kudy dál. Cossato, Gattinara, Borgomanero to jsou naše orientační body. Bloudíme Itálii až do večera a nakonec se nám vybavují známe detaily krajiny. Jedeme už dobře a na kukuřičné plantáži neodoláme a ochutnáváme mladou kukuřici. Je vynikající a hlavně zadarmo.
    Projíždíme přes Aronu 212 m n.m. a už se stmívá. Je tady strašný provoz, asi proto, že každý správný Ital se vrací z víkendu domů. Nalevo za městem je noční klub s fontánou, kde se umyjeme a už si hledáme místo na spaní. Máme na výběr stavebniny, ale jsou oplocené a určitě budou hlídané psy. Tak jdeme na druhou stranu cesty, kde podlézáme řetěz a po soukromé cestě se dostáváme na louku u kraje lesa. Už při rozbalování věcí nám bylo něco divného. Roje komárů. Proto rychle do spacáků a přikrýt se až po nos. Zklamal dokonce i česnek. Spaní je ohroženo a tak pozorujeme krásné nebe. Hvězdy, prolétávající letadla a družice. Šimon dokonce zahlédl i UFO, nějaký šedivý předmět si to šinul napříč oblohou (možná to měl na svědomí nedaleký bar, kde byla laserová show).
    Bavíme se o všem možném, třeba o tom v jakém směru je zdravé spaní. Správně je to od severu k jihu, abychom neprotínali napříč magnetické siločáry Země. Na konec podle hvězd zjišťujeme, že já a dědek Jura jsme si každý den bezděčně ustlali, tak abychom měli Polárku v nohách. Koukneme na Šimona a dáváme se do smíchu, leží totiž přesně napříč, od východu na západ. Šimon není sice přírodní muž, ale zase viděl UFO. Najeli jsme během dne i s blouděním 218 km a v sedle jsme strávili 8 hodin, 45 minut, průměr 25 km/h, maximální rychlost mám 61 km/h. Dobrou noc.

 

10. 8. 1998 pondělí - desátý den

Čas 06.00h - komáří farma za Aronou
Čas 22.30 - nocleh před chatkou za Aprikou
- celkem najeto 206 km

Mapa trasy 10. dne

    Už jste někdy spali na komáří farmě? Neradíme Vám. Ke komárům se přidali i slimáci, kteří si přes Šimonův spacák udělali dálnici a teď si pochutnávají na jeho ponožkách. V rekordním čase se sbalíme, setřeseme slimáky a honem pryč. Při jízdě se navzájem pochechtáváme, vypadáme jak po neštovicích. Snídaně se odkládá do Varesy 382 m n.m., která je vzdálena 35 km. Dobře najezení pokračujeme v mírném silničním provozu a v městě Coma odbočujeme doleva na sever, jedeme druhou stranou jezera Como. Je neskutečné horko a proto vítáme několik tunelů, v kterých se člověk trochu ochladí.
    Zastavujeme u hostince Tre Platan a koupeme se. Voda je teplá jako polévka, jenže stačí se ponořit hlouběji, kde je příjemně chladivá. Kousek vedle nás jsou nějací výzkumníci a zkoumají jezero ponorkou. Sedl jsem si na břeh a baštím Nutellu. Najednou nevěřím svým očím. Z vody hned u břehu na mě kouká hlava vodního hada. V momentě jsem byl 10 metrů od břehu. Had, asi půlmetrový, se mě polekal a zajel ke dnu pod kámen. Do vody mě už dneska nikdo nedostane.
    Za chvílí vyrážíme dál, je tady sice krásně, ale jsou tady hadi a je čím dál větší vedro. V Gravedoně ochutnávám své první italské pivo, je toto pravé osvěžení. Isostaru už máme až po krk. Pokračujeme dál proti proudu řeky Addy. K večeru se opět zvedá neúměrně silniční provoz, jedno auto za druhým. Nepřešli by jste na druhou stranu silnice, řidiči jsou nicméně strašně ohleduplní.  Nás tři objíždějí velikým obloukem a dokonce i tiráci, což u nás doma je nemyslitelné. Z toho vedra jsme tak zpitomělí, že polevujeme v pozornosti a málem se nám to vymstilo. Šimon jel vepředu, zahlédl benzinku a dostal žízeň. V domnění, že jsme daleko vzadu, tak prudce zabrzdil a už jsme byli v sobě. Taktak jsem nespadl v hustém silničním provozu na úzké silnici pod kola auta, co jelo za mnou. Dědek Jura měl ještě méně času na reakci, neubrzdil to a roztrhl si své brašny na nosiči. Vydoloval jsem šití, dědek Jura si zašíval rozpáraný bok a přitom Šimonovi "poděkoval".
    V Tresendě jsme se už u známé benzinky (dělová rána od roztrhaného pláště) občerstvili sifonem (výborným a zadara) a hurá na poslední dnešní stoupání na paso Aprica. Převýšení z 300 m n.m. na 1 176 m n.m. Jen třinácti kilometrové stoupání asi jako 2,5 Javorového. Stále bylo horko a my jsme jeli jen v elásťákách, každý za sebe nahoru ve svém trápení. Dědek Jura s bolesti břich, já s bolavým kotníkem a Šimon, ten byl na tom nejhůř. Toho snad bolely i vlasy. Využil, ale nejlehčí bagáže, taky už něco shodil a proto se držel neustále v čele peletonu.
    Když jsme dorazili nahoru, byla už tma. Městečkem se procházelo spoustu lidí, jako na kolonádě. Ženy měly na sobě večerní róby a pánové ve smokingách. Všude plno světel, neónu, barů, heren a do toho jsme vpadli my tři! Nahoře bez a zpocení jako koně. Opláchli jsme se v kašně a trochu se ustrojili navečer. Dědek Jura se nám ztratil, až po chvíli hledání jsme ho našli v družném rozhovoru s jedním domorodcem, který tady také byl na kole. Jmenoval se Superbi Mauro a zval nás do jednoho z nezčetných barů.  Proč ne? Číšnice se nás zeptala, jaké chceme pivo. Jestli černé nebo růžové? Vyzkoušeli jsme oboje, to růžové bylo asi smíchané s vínem. Nicméně "darovanému koni na zuby nekoukej" a taky jsme byli dosti dehydrovaní.
    V baru jsme vyvolali docela pozdvižení, jakmile jsme prozradili odkud jedeme a kdo jsme. Jedna zachovalá 40-cátnice se Šimona zeptala, co se mu v Itálii nejvíce líbí. Samozřejmě si vzpomněl na jídlo a prohlásil, že tady mají skvělé "melony"! Ona to špatně pochopila a polichoceně se podívala na svou plochou hruď. Od toho času jsme ji začali říkat "Supermelony". Vypili jsme piva chtěli jsme jet dál. Ptala se nás kam ještě dneska pojedeme a my jsme furiantsky prohlásili, že až na Rakouské hranice. Rázem jsme byli hrdinové. "Supermelony" nám říkala ať jedeme opatrně a "piáno". Řekl jsem jí: "Ovšem, ať se nebojí, pojedeme pianissimo!" Phééé. Ještě dlouho nám mávala a křičela "Ciao"! Byla nějak nažhavená...jó, kdyby s sebou měla dceru...
    Dolů jsme se řítili jako dělové koule, z toho jedna neosvětlená (Šimon). Po deseti kilometrech jízdy, ve známém městečku se dvěma kostely, jsme v baru načepovali vodu a odjeli na nocleh k chatce. Tady jsme už jednou spali a orientujeme se i potmě. Na komputeru máme najeto 206 km, průměrem 23,7 km/h. Celkový čas na kole 8 hodin a 40 minut s maximálkou 60 km/h. Tak dobrou.

 

11. 8. 1998 úterý - jedenáctý den

Čas 06.00h - před chatkou za Aprikou
Čas 22.00 - nocleh nádražácký domek Rio de Pusteria
- celkem najeto 185 km

Mapa trasy 11. dne

 

    Ráno při balení jsem zjistil, že mám přední kolo prázdné a než si Šimon pobalil Lux, tak jsem stihl defekt zalepit. Dobírali jsme si ho kvůli tomu, že každé ráno se musí na něho půl hodiny čekat. To znamená za 14 dní, sedm hodin čistého času a tak bychom mohli dojet domů o den dříve a pořádně to oslavit. Vyhrožujeme mu: "Ty budeš vstávat už o půl šesté!" Z čehož má panickou hrůzu.
    Posbíral jsem naše odpadky do igelitové tašky a už jsem jel dolů do Edola, že je někde po cestě vyhodím do kontejneru. Po chvilce mi začalo ťukat v předním kole. Takže ranní lepení jsem odfláknul a tak lepím nanovo. Stejně než mě dojeli Šimon a dědek Jura, tak jsem to stihl a nic nepřiznal. Před námi se tyčí hory s průsmykem Tonale 1 183 m n.m. Převýšení 450 metrů s máma zpočátku jede parta cyklistů, ale pak jim v pohodě ujedeme. Šimon se už vzpamatoval a tak je v čele, já si jedu svým tempem v pohodě druhý a dědka Jirku pobolívá břicho a tak je daleko vzadu. Konečně jsme nahoře, taková ranní rozcvička je lepší než rána do zubů.
    Trochu se nahoře zmátoříme a v perfektním klopeném sjezdu závodíme s osobními auty.  Projíždíme údolím raftingové řeky Noce a sluníčko začíná přihřívát. V městečku Ponte di Mostizzolo odbočujeme doleva z naší trasy a jedeme do Bolzana, kratší, ale náročnější trasou. Na ní nás čeká Passo della Mendola 1 363 m n.m. to je stejná výška jako naše Lysá Hora. Vyšplháme se na náhorní plošinu a projíždíme v pekelném vedru krásnými italskými vesničkami mírně nahoru. Kolem nás jsou samé sady, ale žádné tropické ovoce jenom jabloně s korunami obsypanými plody. Natrhali jsme si plné kapsy a pak jsme je zase vyhazovali, byly totiž kyselé. Po závěrečném stoupání jsme dorazili do lázní v městečku Mendola. Je tady trochu chladněji jsme dost vysoko a kolem jsou stánky, obchody se starožitnostmi a plno výletníků. Kdysi se tady prý scházela šlechta z celé Evropy.
    Následuje prudký sjezd klopenými serpentinami do Bolzana z 1 363 m n.m. na 262 m n.m. a my si to neskutečně užíváme. Osobní auta na nás nemají a jen někdy nám konkurují kluci na motorkách. S následujícím klesáním se bohužel zvyšuje i teplota okolí. V polovině klesání je už zase pekelné vedro a nám se nechce věřit, že teplota ještě vzroste. Bohužel je to tak a i když je už Bolzano na dohled, tak je k nedosažení. Šlapeme z plných sil, pot z nás jen stříká, na tachometru máme přesto jen kolem 20 km/h. Připadáme si jako by jsme jeli na kole v sauně.
Konečně jsme v Bolzanu a je tady první supermarket. Žízeň jako trám a tak 2 litry Coly, piva a něco na zub. Kluci objevili v supermarketu mořské potvory v salátu. Stravujeme se na cestě před supermarketem a pokaždé odpovíme na "Bon apetitto" slušně "Grácia". Jsme přeci inteligenti i když jíme v sedě na zemi, opřeni o stěnu obchodu, vedle svých zaparkovaných kol. Čekáme až se trochu ochladí a později dozvídáme, že tady bylo 44°C ve stínu.
    Údolím řeky Eisack stoupáme nahoru k městu Brixen nebo-li Bressanone. Je zajímavé, že tady mají dva názvy měst. První je v němčině a druhé v italštině, i když jsme pořád v Itálii. Dědek Jirka je stále více pozadu a ztěžuje si na silné bolesti břicha. Není divu, nemá ještě žaludek v pořádku a to se nacpal bez rozumu pivem, jogurtem, párky, melouny a na závěr mořskými potvorami. Do Brixenu jedeme s ohledem na jeho problémy jak slimáci. Najednou Jura říká: "Honem zastavte, mě je zle!" Pospíchá za živý plot a dávivě vrací vstupné. Chobotnice se vrškem tlačí ven a provezly se o 40 km dále. Jurovi se okamžitě uleví a my doufáme, že už dostal rozum a nebude tak kombinovat stravu. Šimon mu radí ať si dá horký čaj na podrážděný žaludek. Dědek Jura je, ale nepoučitelný a tvrdá gorolská palice. U následující benzínové pumpy do sebe láduje pivo s nanukem!?
    K nádražnímu domku, kde přespíme, nám už zbývá jen 15 km. Doufáme , že tam dojedeme i dědkem Jurou. Pomalu se stmívá a tak zapínáme zadní blikače. V Riu de Pusteria nabíráme vodu na večerní polévku a jsme zvědavi jestli dědek bude večeřet. Už jsme skoro u cíle a před naším domečkem se stala hromadná havárie. Tři rozšrotované osobní auta jsou už odtažena na protější louku a kolem je plno policistů. Projíždíme opatrně kolem s mrazením v zádech, ještě, že jsme tady nejeli o něco dříve, mohlo nás tady potkat neštěstí.
    Objíždíme nádražní domek a přikrádáme se zezadu schovaní ve tmě. Potichu rozbalujeme věci a uléháváme bez večeře. Po 185 km a dvou horských pasech toho máme tak akorát, nejvíce dědek Jirka. Nejhorší průměr 21,2 km/h, na kole jsme strávili 8 hodin a 23 minut, maximálka 68 km/h. Vypil jsem 7 litrů Isostaru, 2 litry Coly a nějaké to pivo.

 

12. 8. 1998 středa - dvanáctý den

Čas 06.00 - nádražácký domek Rio de Pusteria
Čas 20.00 - kůlna na nářadí Saalfenden
- celkem najeto 188 km

Mapa trasy 12. dne

 

    Dneska bychom měli ujet nejméně 200 km. Asi máme nějak naprogramované spaní, protože se budíme sami (kromě Šimona) vždy deset minut před šestou. Doma mě stěží probudí budík položený na talíři s lžičkami a vidličkami. Možná je tady lepší vzduch, než u nás na Ostravsku. Dědek Jirka už je zase fit a sem tam prohodí něco o "turbu"! Ve stoupání do města Dobbiaco 1 256 m n.m. nám dokonce v hustém provozu ujede a doženeme ho až na Rakouských hranicích po 40 km. Mám obavy , že v Rakousku bude draho a tak si ještě na hranicích kupuji dvě Nuttelly do foroty.
    Sjíždíme dolů do Lience 673 m n. m.  a mě dochází kinofilm ve foťáku. U benzínové stanice si kupuji Kodak za 200 kč, kdybych chvíli počkal tak naproti v supermarketu mají za tu stejnou cenu dva filmy. A také Nutella tady je levnější než jsem koupil v Itálii! Deset housek za 12 kč a pak, že je v cizině draho. Já vůl si sebou budu vozit kilo Nutelly za draho, kromě toho mi už leze krkem... Kluci si ze mě dělají legraci, že až dojedeme domů, tak mi děti koupí to co mám nejraději: "Tatí, koupili jsme ti Nutellu, že jsi rád!" Fuj! V Lienci se rozhodujeme kudy dále. Máme dvě možnosti, buď nahoru na Hochtor 2 575 m n.m., nebo delší cestou přes město Matrei, taky je tam tunel, ale jen ve výšce 1 967 mn.m. Protože na Hochtoru jsme už byli a nemáme na něj zrovna dobré vzpomínky, tak volíme "menší zlo" a jedem doleva na Matrei.
    Proti proudu řeky Isel, ale s větrem v zádech, urazíme prvních 30 km za 45 minut. Pochvalujeme si dobře vybranou trasu, nicméně od Matrei 977 m n.m. se silnice prudce zvedá a my už nejedeme v závěsu, ale každý za sebe. Po 15 km trápení jsme u Felbertaurentunelu 1 967 m n.m. a zjišťujeme, že nás tady s bicykly do tunelu nepustí. Dědek Jura zatím ještě nedojel a tak se pustím do Nutelly, ať trochu zredukuji její zásoby. Konečně přijíždí Jura a jde se domlouvat svojí perfektní němčinou co dál. Obsluha tunelu nás za 250 šilinků převezou dodávkou na druhou stranu. To se nám zdá trochu drahé a tak ještě zkoušíme poprosit řidiče nějakého velkého auta, jestli by nás nevzal na druhou stranu. Samozřejmě bychom mu přispěli na mýtné, které bylo 400 šilinků.
    Přijel dvoumístný džíp s přívěsem a pražskou poznávací značkou. Vzal by nás do přívěsu, ale bohužel je to proti předpisům a nechce riskovat. Škoda. Zezdola přijíždí další cyklista, kolo za 100 litrů, loukoťové ráfky, karbonový rám a osazení Campagnolo. Chvíli krouží kolem vjezdu, potom zjistí, že neprojede a zamíří k nám. Zeptám se ho: "Šprechenzi, Dojč?" On na to: "Vy jste Češi, néé!?" Byl to namyšlený Pražák. Ale přibereme ho do týmu, 250 děleno čtyřmi je lepší než děleno třemi. Nasedli jsme do dodávky, kola dali na korbu a projeli se 5 304 m dlouhým tunelem. Na druhé straně si chceme udělat společné foto, ale Pražák neřekl ani "ahoj" a odjel pryč.
    Čeká nás ideální cesta dolů, žádné zatáčky, jenom prudký sešup, kde dosahujeme rychlosti 80 km/h. Na chvíli zastavujeme na jednom parkovišti, kde si dědek Jirka chce uvařit konečně čaj. Využívám toho a koupu se v horské bystřině, kde je super ledová voda. Šimon kašle na čaj a koupání, lehá si do trávy a relaxuje. Pohodička bohužel zanedlouho skončila, nebe se zatáhlo a nedaleko nás hřmí. Jak nejrychleji balíme a snažíme se ujet bouřce, nemáme totiž splněný denní limit 200 km. Chybí nám jedna čtvrtina. Dole v Mittersilu 790 m n.m. už máme takový hlad, že zastavujeme u supermarketu, kde kupujeme něco na večeři. Než si nakoupíme a zabalíme věci a spacáky do igelitu tak je tady bouřka. Snažíme se ji ujet a 10 km jedeme za nepříliš silného deště 40 kilometrovou rychlostí. Neujeli jsme ji a dohnal nás silný slejvák, tak honem do autobusové zastávky. Za půl hodinky je po dešti a my jedeme mokří dál.
    Potkáváme cestou cyklistu z Frýdku - Místku a tak si po cestě povídáme s krajanem. Vyprávěl nám, že chytil defekt a pěšky šlapal v espédečkách 10 km na autobus, protože neměl sebou pumpu. " Tak proč si s sebou nevozíš pumpu na túry?" Ptáme se ho. Jeho odpověď nás dostala: "Na co pumpu, když nemám ani lepení!" Lidé jsou na světě různí...
    Vjíždíme do Zell am See 757 m n.m a najednou se ocitáme zase před tunelem o délce 5 km. Samozřejmě zákaz vjezdu kol. Mrkneme na sebe a kolem sebe, policie nikde, tak jedem! Já vepředu se světlem, Šimon jako vždy bez světla, tak je uprostřed, dědek Jura uzavírá náš peleton. V tunelu jsou dokonce i křižovatky se semafory. Za 12 minut strachu je tunel za námi a my vítězně zvedáme prostředník v neslušném gestu. Akorát jsme ušpinění od prachu v tunelu, který se nalepil na náš pot. Dlouho, ale nebudeme špinaví. V horách před námi se opět formuje slušná bouřka. Jedeme přímo do ní a pozorujeme silné blesky. Kousek před Saalfendenem 744 m n.m. už jsme v ní a máme štěstí, že jsme narazili na zahradnictví vedle cesty na jehož konci je stará kůlna na nářadí. Jen co jsme se zabydleli, tak bouřka uhodila plnou silou. My jsme, ale v suchu a na zemi si děláme nějaké místo na spacáky. Zahradnické nářadí dáváme bokem a po 188 km plus 5 km převozu tunelem si přejeme "Dobrou noc". Průměr máme 25,3 km/h, v sedle jsme byli 7 h a 25 minut, maximálka 80 km/h.

 

13. 8. 1998 čtvrtek - třináctý den

Čas 06.00 - kůlna na nářadí Saalfenden
Čas 24.00 - penzión Rodlhof starý včelín
- celkem najeto 207 km

Mapa trasy 13. dne

 

    Všímáme si toho, že jak se posouváme na východ, tak ráno vychází slunce časněji. V šest ráno už je světlo. N a západě v Itálii touhle dobou je ještě tma. V "naší" kůlně přesně v šest ráno nás budí kravské zvonce, to alpské Milky se vracejí z horských pastvin dolů do údolí k napajedlům. Ve spěchu se balíme (Šimon jako vždy je poslední) a sotva jsme to stihli, tak přijel traktor s domorodci a vynášejí z naší noclehárny nářadí. Tohle nám vyšlo i když si myslíme, že by nám nic neřekli, kdyby nás tam našli spát. Přeci bychom nic neukradli a mimoto s hráběmi se blbě jede na kole. Ale v tom spěchu při balení jsem v našem hotelu zapomněl sluneční brýle na kolo. Samozřejmě jsem na to přišel až po ujetí 10 km a vracet se mi už nechce. Dva dny to bez nich vydržím, Šimon také jezdí bez brýlí a omotávky.
Jedeme bez snídaně, ale pořád dolů po proudu řeky Saalach, tak to neřešíme  a nějaký čas o hladu vydržíme. Obloha je zatažena (proto jsem ztratil brýle :-) ), ale na déšť to nevypadá. Jedeme zase zkratkou přes Německo, jsou tady dva tunely ze zákazem vjezdu kol, což nás, staré kozáky, nemůže rozhodit. Ani jeden z nich nemá více na délku jak 2 km. Bylo by stejně zajímavé co by nám řekli, kdyby nás odchytili a v Německu jsem ve vězení ještě nebyl... Rychle je projedeme a při výjezdu vždycky vítězně zvedneme prostředník.
    Do Rakouska dojíždíme polomrtví hlady, po 80 km bez snídaně se není čemu divit. Na předměstí Salzburgu 425 m n.m. jsou samé letiště, benzínky, autoprodejny a samé průmyslové zóny, ale nic k jídlu. Konečně narazíme na Billu a nacpeme se jako velbloudi. Je stále zataženo a déšť na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Na severozápadě už oblohu křižují blesky a tam zrovna jedeme. Nicméně jedeme jako by nám hořela za patami koudel, vypočítali jsme si totiž, že na naše hranice nám zbývá už jen 250 km a to by šlo dneska ujet. Zanedlouho nás to přestane bavit, máme přece dovolenou a zpomalíme tempo, což Šimona potěší, už na tom není zdravotně nejlépe. Výletní tempo znamená, že po rovině jedeme 20 km/h a konečně můžu pozorovat okolí. Dědek Jirka jede v čele a po deseti minutách zavelí: " Konec dovolené!" a šlápne do toho. My se Šimonem ho ignorujeme a on za chvíli zpomalí a s úsměvem se zařadí na konec peletonu.
V Aschachu se vyfotíme nad Dunajem a pokračujeme pomalu dále, jenže se na nás žene bouřka a tak zrychlíme na cestovní tempo 35 km/h. Bohužel bouřka se žene rychleji než my a v Ottensheimu nás chytla naplno. Zamíříme proto k penziónu u cesty, zaklepeme na okno a dědek Jura poprosí o vodu. Paní hostinská nám řekla že: "Vody je kolem dost" a s úsměvem ukazuje na déšť. Vodu nám nakonec přinesla. Krčíme se schovaní před deštěm pod stříškou u vchodu a po chvíli k nám přichází pěkná blondýnka. Je to Slovenka Nina a pracuje tady jako pokojská. Je vysokoškolačka a o prázdninách si tady přivydělává.
    Dohodla se s majitelem, že tady můžeme chvilku pobýt a schovat se před deštěm na zahradě v letní restauraci. Tak to je paráda! Na zahradě jsou už nějací Holanďané a objednávají si plné mísy pečeného masa. Jenom mlsně pokukujeme a sbíhají se nám sliny. Dorazí k nám vrchní a co si prý objednáme? Dědek Jura mu něco vysvětluje o naší finanční situaci a on s úsměvem situaci pochopí a , že nás nebude rušit. Vytahujeme si svoje zásoby, kluci mají každý 6 piv v plechu a já mám 1 litr červeného vína. Nějaké zbytky jídla se také najdou. Přijde za námi i Nina a my ji nabídneme jedno pivo, které s chutí vypije. Kouří přitom jednu cigaretu od druhé a po chvíli nám vypije i druhé pivo. Je na ni radost pohledět jak ji chutná. Hovoříme o všem možném a ona je ráda, že může s námi mluvit svojí mateřštinou.
Přišel za námi i otec majitele, starý pán Doppelhammer a Jura si s ním povídá o politice, financích a tak různě. Starý pán velice chválí české tesaře, kteří postavili tento penzión. Na chvíli odejde a pak se vrátí s plnou mísou voňavého pečeného vepřového a třemi litříky vinného střiku. Pro nás jeto grátis a dorazí nás nabídkou noclehu ve starém včelíně. Někdy není svět ještě tak zkažený jak se nám zdá a lidé umí překvapit. Ještě jednou tímto děkujeme starému pánovi Doppelhammerovi.
    Zase si k nám přisedá Nina a vypráví nám o své práci tady. Dělá tady holku pro všechno a pracovní doba je celý den. Chce si vydělat na auto Opel-Tigra a splnit si tak svůj sen. Jinak se učí na vysoké škole v Bratislavě a hodně o tom vypráví. Kolem půlnoci se mě a dědkovi začínají klížit oči, ještě že máme tady Šimona, který se "obětuje" a sedí s Ninou až do rána. My dva už jdeme na kutě do včelína a necháváme nejmladšího z nás ve společnosti krásné Niny. O půl čtvrté jim došlo pití a tak to taky zabalili. Šimon dostal jako výslužku deku s medvědem a hned vedle nás usnul jako špalek. Chudák ještě neví, že ho budeme za hodinku budit. Máme najeto za tento den 207 km slušným průměrem 26,5  km/h, maximálka je 64 km/h, v sedle jsme byli 7 h, 45 minut.

 

14. 8. 1998 pátek - čtrnáctý den

Čas 06.00 - penzión Rodlhof starý včelín
Čas 23.00 - Třinec restaurace Burian
- celkem najeto 44 km na kole, zbytek vlakem

Mapa trasy 14. dne

 

    Vstáváme s Jurou ještě za tmy, chceme totiž dojet co nejdříve do Vyššního Brodu a chytit vlak na Prahu. Sbalíme si věci a budíme našeho ospalce, který neměl své věci vůbec vybalené a proto vyjíždíme bez obvyklého čekání. Nině jsem v noci daroval to nejcennější co jsem měl u sebe, kousek Mont Blancu. Stejně mám ještě další tři kamínky z úbočí nejvyšší hory Evropy. Do penziónu právě přijíždějí dva traktory plné selátek, lidé tady pracují od časného rána. To je kapitalismus.
    Nás také čeká dřina, stoupání na Šumavu a první kopec 12% na Gramastetten stál fakt za to. Ploužíme se jako vysušení slimáci přímo do mlhy jako z hororu. Chvílemi prokoukne sluníčko, ale většinou je to v lese jako v béčkovém filmu o strašidlech. Ještě že máme tak ukrutnou žízeň a nekoukáme moc po okolí. O půl deváté jsme konečně na hraničním přechodu Studánky a v bezcelní zóně si kupujeme slivovici. Čeští celníci nás krásně přivítají, pošlou nás na konec dlouhé řady aut. Je vidět, že jsme konečně doma. Sjedeme z hranice dolů do Brodu na nádraží a já vyhazuji cyklistické rukavice do popelnice. Byly už nepoužitelné a dost zapáchaly. Dnešní trasu o délce 44 km jsme ujeli za 2 h 20 min, mizerným průměrem 18,6 km/h a na kolo se nechci nejmíň měsíc podívat.
    Zjišťujeme, že vlak nám jede za půl hodiny a tak kvaltujeme s odstrojením kol, které posíláme do Třince jako balíky po železnici. Nemáme čas ani posnídat a něčeho se napít a vlak je tady. Po 10 km v Rybníku vlak zastavuje a my vystupujeme, na trati je výluka, což se nám hodí. Než přijede autobus, tak hurá do hospody. Bohužel jsme stihli jen 2 piva a párky. Hospoda plná policajtů, sjeli se snad z celého okresu na oběd. Šimon nahlas prohodí: " Ty vole, plná hospoda policajtů?!" Dostane odpověď: "Alespoň se nemusíte bát, že vás někdo ukrade." Je to divné, policajti a mají smysl pro humor.
    Autobus má jako vždy zpoždění a tak další spoje se nám daří taktak stíhat. V Praze nás průvodčí nechce pustit do Manažerského vlaku i když máme na něj zakoupenou jízdenku. Než se vše vysvětlí, tak nám ujede před nosem. Průvodčí častujeme v duchu nelichotivými výrazy z nichž nejslušnější je modrá kráva. Na vedlejší koleji je připravený rychlík do Ostravy, tak rychle nastupujeme, ať nám taky neujede. Vyjíždí takřka okamžitě a my zase máme hlad. Jsou tři hodiny odpoledne a cesta bude dlouhá. Našel jsem v Luxu několik slisovaných italských housek, Šimon má ještě kečup a dědek Jirka vyštrachal kandované ovoce. Tak v plném vlaku na chodbičce před WC v sedě si děláme oběd. To je hostina, ostatní cestující nechápou a nevěří svým očím, když si k tomu ještě otevřeme slivovici. Rozbolel mě totiž zub a tak to je výborná příležitost jak utlumit bolest. Kluky také "bolí zuby" a slivovice padla už před Pardubicemi.
    V Hranicích na Moravě nám už zase kručí v břiše, snažíme se to zaspat, ale mě se to moc nedaří. Bolavý zub se stále ozývá, ještě že mě to nechytlo někde v Itálii. To by bylo peklo, teď to už vydržím a doma ho podléčím nebo půjde ven. Kluci hladově spí a paradoxně největší hlad máme doma v Čechách. Konečně v 23 h večer jsme v Třinci, rychle na autobus. Loučíme se s dědkem Jirkou, jede na Osůvky a my na Terasu k Burianu. Kamarádi a Kosí Bratři už tam čekají a málem nás nepoznají. Vyhublí a opálení jsme změnili image. Po šestém pivu mě přestal bolet zub a konečně si to tady doma užívám. Škoda, že jsme nedorazili dříve potkal bych tady ještě i své děti. Tak opouštím veselou společnost a spěchám domů. Po radostném přivítání mi sdělují smutnou zprávu, že papoušek Ferdík se mě dedočkal a včera umřel. Najednou mám vlhké oči a s knedlíkem v krku hladím jeho vychladlé tělíčko. To je život, jednou si šťastný a vzápětí brečíš smutkem. Tak skončila naše Evropská anabáze a až nám otrne tak možná za rok pojedeme do Grónska. Nevíte kde se kupují sobi?